Všichni máme zažito, že lékaři mají léčit jiné a pomáhat jim. Na co se ale velmi často zapomíná, je fakt, že sami doktoři někdy potřebují pomoc. Některé české nemocnice a i ministerstvo zdravotnictví se snaží zpřístupňovat psychosociální podporu v náročných situacích. O čem se však v Česku vůbec nemluví a i za hranicemi jde o problém, je podpora lékařů a mediků s chronickým onemocněním nebo zdravotním postižením. Jak ukázal průzkum Britské lékařské společnosti, řada lékařů a mediků s postižením o svém handicapu nechce mluvit na pracovišti a mnozí nedostanou podporu, kterou při práci potřebují.
Obavy z předsudků – a mnohdy oprávněné – netrápí jen „běžné“ zaměstnance, ale i samotné zdravotníky včetně lékařů. Ukázal to britský průzkum, podle kterého pouze polovina z 705 zapojených mediků a lékařů s postižením měla pracovní podmínky, jaké potřebovala.
On-line průzkum provedený Britskou lékařskou společností mezi listopadem 2019 a lednem 2020 odhalil, že více než tři čtvrtiny respondentů se při přiznání chronické choroby nebo postižení obávají nevstřícného přístupu. Pouze dva z pěti dotazovaných pak uvádějí, že sdílnost ohledně vlastního handicapu vedla u zaměstnavatele nebo lékařské fakulty k větší podpoře. 46 procent respondentů pak uvedlo, že jim po zveřejnění disability začali kolegové více vycházet vstříc. Naopak 47 procent pocítilo tlak vrátit se do práce či studia dříve, než to bylo vzhledem k jejich zdravotnímu stavu vhodné.
Velké rozdíly jsou navíc mezi etnickými skupinami. Zatímco u bílých lékařů a mediků s postižením nemělo problém přiznat svůj handicap 38 procent a jejich zaměstnavatel byl „disability friendly“, to samé mohlo říci jen 20 procent respondentů z etnických minorit. Pokud bychom se pak podívali na ty, kteří potřebovali kvůli svému postižení na pracovišti nějakou úpravu, dostalo ji celkem 55 procent; z nich ovšem 58 procent bylo bílých, zatímco z etnických minorit pocházelo 39 procent.
Jak přitom ukázal zmíněný průzkum, většina úprav na pracovišti, které lékaři s handicapem či chronickou chorobou potřebují, nespočívá v nákladných stavebních úpravách, ale ve firemní politice, postupech a praxi. Vůbec nejčastěji žádanou změnou je flexibilní pracovní, případně studijní, doba, o kterou žádalo 57 procent respondentů; 48 procent žádalo o volno kvůli návštěvám zdravotnického zařízení. O stavební úpravy nebo úpravy prostor prosil jen jeden z deseti respondentů, mnohem častější je ale žádost o speciální zařízení, které potřebovala třetina dotazovaných.
Neochota a byrokracie na denním pořádku
Dostat však to, co ke své práci potřebují, není pro postižené lékaře vůbec samozřejmostí. „Byl jsem na to, proč potřebuji to, co potřebuji, dotazován tolikrát a čekal na souhlas vedení tak dlouho, že mi na pozici zůstalo tak málo času, že už nemělo cenu zařízení pořizovat,“ popsal jeden z respondentů.
„Je šokující vidět, kolik je tu při poskytování podpory překážek. Jestli nás ale covid-19 něco naučil, je to to, že nepotřebujeme ztrácet čas papírováním a byrokratickým zdržováním. Potřebujeme, aby více zaměstnanců, mediků a vzdělávacích institucí dělalo to, co mají podle zákona dělat – poskytnout lékařům a medikům s postižením podporu, kterou potřebují, a to s nejvyšší naléhavostí,“ říká Hannah Barham-Brownová, která je členkou poradní skupiny pro rovnost, diverzitu a inkluzi v Britské lékařské asociaci. Podle ní by tak měl každý zaměstnanec zdravotních služeb dostat adekvátní podporu k tomu, aby mohl svou práci dělat náležitě, a to beze strachu, že bude znevýhodněn.
„Žádný student nebo lékař by se nikdy neměl cítit neschopen mluvit o svém postižení nebo požádat o přizpůsobení, které mu pomůže pečovat o pacienty efektivněji. Z aktuálního průzkumu je patrné, že musíme udělat více, abychom kolegům s disabilitou zajistili, že se budou cítit stejně ceněni jako lidé, o které se zavázali pečovat,“ dodává Lewis Hughes ze skotské rady mladých lékařů spadající pod Britskou lékařskou společnost.
Vlastními zkušenostmi pomáhají jiným
Ačkoliv není situace ani ve Velké Británii příliš uspokojivá, stále je v tomto ohledu daleko před Českou republikou alespoň v tom, že se tam o problému hovoří a lékaři s postižením dokonce mají svou podpůrnou organizaci. Disabled Doctors Network se zaměřuje na pomoc chronicky nemocným či postiženým lékařům, medikům, jejich kolegům, učitelům a komukoliv dalšímu, kdo potřebuje informace či podporu ohledně inkluze zdravotnických profesionálů, kteří jsou chronicky nemocní nebo mají handicap.
Web i organizaci vede praktická lékařka Kelly Lockwoodová, která v současnosti pracuje v Leedsu. Sama trpí Ehlers-Danlosovým syndromem, kvůli kterému je dnes na vozíku. Choroba se přitom u ní projevila při studiu medicíny, a překážky, s nimiž se následně musela potýkat, ji nakonec přivedly k boji za to, aby si postižení medici a lékaři nemuseli projít tím, čím prošla sama.
Další členkou organizace je lékařka Astrid Vanderwerffová, která se v Británii chtěla stát histopatoložkou, v čemž jí ale nakonec zabránily překážky dané tím, že trpí poškozením sluchu. Do týmu patří také radiolog Anil Jain s Bechtěrevovou chorobou, lékařka Charlotte Cuddihyová, která má od medicíny vážné problémy s klouby a musela kvůli nim být na vozíku, medička Ellen Collardová s pulmonální lymfangiektázií, paliativní lékařka Sara Boothová, kterou od třiceti let trápí systémový lupus erythematodes, nebo mladá lékařka Sophie Jacksonová trpící neprogresivní generalizovanou svalovou slabostí. Všichni tito lidé usilují o to, aby své negativní zkušenosti se systémem zúročili a usnadnili život kolegům, kteří chtějí navzdory vlastní chorobě léčit jiné.
-mk-
