Investice do traumacentra FNKV by byl dobrý příspěvek k rozběhu české ekonomiky, říká profesor Arenberger

Věčný optimista a člověk s vytříbeným smyslem pro jemný humor profesor Petr Arenberger dosáhl ve svém oboru – dermatovenerologii – všeho, o čem si může jen lékař snít. Úspěšnou klinickou a vědeckou práci ale loni na podzim vyměnil za horké a nevděčné křeslo ředitele Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (FNKV). Nevstoupil sice tak úplně do neznáma, protože zde dlouhá leta působil jako náměstek pro vědu a výzkum, ale přesto ho čekalo nejedno překvapení. A to největší se stalo nečekanou výzvou pro všechny ředitele zejména velkých nemocnic – pandemie koronaviru. Kromě ní však profesor Arenberger pracuje se svým týmem na svých původních plánech. Rád by například více mediálně zviditelnil úspěchy jednotlivých pracovišť nemocnice,  vytvořil Centrální Příjem Interních Oborů, postavil záložní heliport, nebo opravil budovu kliniky popáleninové medicíny. Hlavní úkol, který si předsevzal, je vybudování traumacentra, což představuje několikamiliardovou investici do defacto nové nemocnice, kam by se přestěhovalo 770 lůžek z tisíce té stávající. S ředitelem FNKV jsme si ale také povídali o mladých lékařích a financování českého zdravotnictví.

 

Věnujete se dermatovenerologii, což je obor, který se neuvěřitelně posunul a jistě Vás naplňuje a baví. Proč jste jej nyní vyměnil za nevděčné ředitelské křeslo?

Vždy, když mi někdo blahopřeje, tak říkám, že jsem ochoten přijímat i kondolence. Není to jen místo na výšinách, ale zažíváte i spoustu složitých situací, které člověk v závětří vedení kliniky nepocítí. Ale máte pravdu, kožní mě nesmírně baví. Dnes léčíme mnohem úspěšněji celou řadu chorob, kde jsme dřív ani neznali patogenezi. Teď už umíme cíleně zasáhnout, a to nejen u zánětlivých dermatóz jako je psoriáza, atopické ekzémy nebo chronická kopřivka. Pomalu se bojíme, že dermatolog za chvíli nebude ani potřeba. Bude stačit jenom výdejna biologik, člověk si to „nadyzajnuje“ přes internet a s doktorem se ani neuvidí. My jsme se samozřejmě snažili, třeba v rámci maligního melanomu, pohnout se trošku dopředu ještě před biologiky. Rozjeli jsme myslím docela viditelnou preventivní akci, stan proti melanomu, to už je čtrnáct let.

Říkalo se: kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Ale dnes už víme, že to tak není

To je bezesporu jedna z nejúspěšnějších preventivních akcí v České republice.

Vznikla tak, že Evropská akademie dermatologie a venerologie asi rok před námi rozjela akci, která na jeden den v roce otevřela zdarma ordinace kožních lékařů. Pacienti mohli přijít a nechat si vyšetřit znaménka. Nám se přihlásilo tehdy asi 180 ordinací, které vyšetřily zhruba 300 lidí. Nebylo to špatné, ale chybělo mi větší povědomí veřejnosti o důležitosti prevence. Akci jsem chtěl víc zviditelnit. Udělat něco… třeba postavit stan na Václaváku a tam vyšetřovat. Tak jsme to zkusili. První rok jsme stanovali dva dny na Václavském náměstí a den v Brně. Přišlo nám celkem téměř 2.000 lidí. Dnes během čtyř dnů v Praze, Brně a Ostravě vyšetříme přes 4.000 zájemců. A velmi se mi líbí, že lidé si uvědomují, že fotoprotekce je skutečně ochranou před rakovinou kůže. Tedy nejen proti melanomu, ale i nemelanomovým nádorům, které jsou také zhoubné a mohou člověka pěkně potrápit nejen lokálně, ale mohou metastazovat. Nejen spinaliom nebo karcinom z Merkelových buněk, ale i některé bazaliomy. Lidé dnes už velmi dobře vnímají, že když chtějí mít dlouhodobě hezkou čistou kůži bez vrásek, bez rakoviny a aktinických změn, musí se od mládí chránit. Když k nám dnes přijde opálený pacient po dovolené, tak říká, já vím, já vím, neměl jsem se opalovat, ale to byla náhoda, byl jsem na lodi a svítilo to na mě celý den. Dříve to tak nebylo. Říkalo se: kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Ale dnes už díky znalostem o UV záření ze sluníčka víme, že to tak není.

Vy jste jedním z těch špičkových lékařů, kteří si uvědomují význam médií a dlouhodobě s nimi zcela promyšleně komunikuje.  Stále jste také v Radě Českého rozhlasu?

Ano. Já jsem si vždycky říkal, že když člověk dělá kvalitní práci, mělo by se o ní vědět. Ve FNKV máme spoustu špičkových odborníků, vysoké publikační indexy, skvělé objevy, například v kardiologii.  Uvedu příklad. Dříve se mělo za to, že když má někdo srdeční infarkt, znamená to dovézt ho na internu a tam musí poctivě měsíc ležet, dokud se nevytvoří pevná jizva na myokardu, a pak opatrně začít rehabilitovat. Tady ve Vinohradské nemocnici se objevil před lety nápad, že když je někde ucpané potrubí, snažíme se ho pročistit. Zdejšími klinickými studiemi se prokázalo, že to tak skutečně funguje. Člověk po zákroku může druhý den jít teoreticky i do práce. Jedná se o léčebný zákrok, který pacienta dovede plně zpět do kvalitního života a není ničím invalidizovaný. Jsou tu ale i další příklady, v plastické chirurgii, onkologii, neurologii, kardiochirurgii, ortopedii a dalších oborech, ale často se o nich nemluví. A je to velká škoda.

My se například na klinice zabýváme paralelně s dermatoonkologií i lifestylovou estetickou dermatologií. Určitě jste už slyšeli o Centru Zdravé vlasy na podporu růstu vlasů. Když jsme začínali před patnácti lety, oznámil jsem to mediím a vedení nemocnice mi tenkrát žertem říkalo, že ve FNKV máme několik špičkových center a včera v novinách vyjde, že nejvýznamnějším je Centrum Zdravé vlasy! Tak ať to ostatní také někde v Čechách zveřejní. Pacienti odborné časopisy jako je Lancet nebo Nature obvykle nečtou.

Takže tohle je jedna z věcí, které chcete jako ředitel změnit – aby se více medializovala práce jednotlivých pracovišť nemocnice?

Ano a taky to aktivně děláme. Ještě v době jedné z mých předchůdkyň zrušila nemocnice facebookový profil. Nějaký soukromník ale provozoval něco jako naši neoficiální stránku, kde se objevovaly spousty nesmyslů. Po mém nástupu do vedení nemocnice jsme konečně založili vlastní oficiální stránku, kterou sdílí ministerstvo a další followeři. Stejně tak je to i s Instagramem na FNKV_oficiální. Nová média mají přece jen před tištěnými náskok. A dokonce ani já, a to je co říct, protože přede mnou „spadne“ každý počítač, už nečtu papírové noviny, ale brouzdám novinkami.cz a samozřejmě i Zdravotnickým deníkem…

 

Výzvou se stal covid-19

Přeci jen se ale vrátím k původní otázce, proč jste šel do rizika ředitelské funkce?

Kožní mě samozřejmě plně naplňuje a nemyslel jsem si, že půjdu do důchodu z jiné pozice než jako přednosta kliniky. Ale když odcházel ředitel doc. Robert Grill, mnozí kolegové mě oslovili s tím, že bych se toho mohl ujmout. Já se tomu asi měsíc bránil. Jenže za mnou stále někdo chodil: podívej, hlásí se tam osoba x a přeci nechceš, aby nám dělal ředitele. A já jsem říkal, no nechci, ale hlásí se i šikovní lidé. Nakonec jsem se po zralé úvaze přihlásil až den před konečným termínem. Jsem rozhodnut dělat pro nemocnici maximum. Jsem tu víceméně téměř od začátku své medicínské kariéry už 33 let a 17 let jsem náměstkem ředitele. Ve FNKV jsem se naučil většinu toho, čím teď jsem, tak jsem si řekl, že by to měl člověk instituci i svým kolegům také vhodným způsobem vrátit. Vnímám to tedy jako službu spolupracovníkům a nemocnici jako celku. Měl jsem dlouhodobě možnost vidět „do kuchyně“ a byl jsem schopen si udělat solidní přehled, co by nemocnice dál potřebovala.

Nemocnici znáte za těch třicet let dobře, byl jste dlouho členem vedení. Přesto Vás asi v ředitelské funkci ledacos překvapilo?

Samozřejmě, ale problémy jsem čekal. Ať už podepisuji jakoukoliv smlouvu nebo fakturu, tak se vždycky snažím si zjistit od spolupracovníků a někdy i právníků podklady a neudělat zbytečnou chybu. Překvapením s „výzvou“ ale byla asi pro každého ředitele covid-19. Nikdy mně nenapadlo, že budu během 5 dnů stěhovat třeba celou kliniku do jiných prostor, o jednotlivých patrech ani nemluvím, stavět stavební buňky a stany na triáž a diagnostiku, do dvou dnů vytvářet různé filtry, využívat výzkumný Nanospider na šití nanoroušek, zavádět během tří dnů dva provozy molekulární genetiky v našem Centru aplikované bioimplantologie na vyšetřování SARS-CoV-2, objednat ventilátory pro naši Kliniku anesteziologie a resuscitace v režimu Nouzového stavu bez zadání veřejné zakázky …

Jaké změny vlastně musela provést FNKV v souvislosti s epidemií covid-19 v organizaci péče?

V nemocnici se v souladu s nařízeními a mimořádnými opatřeními zastavil neakutní provoz, část zaměstnanců pracuje z domova nebo je v karanténě. Nakoupili jsme ventilátory, personál nosí podle zařazení v červené nebo oranžové zóně ochranné pomůcky, provedli jsme stavební úpravy na pavilonu S, H a R, kde se pracuje s nemocnými s COVID-19, postavili jsme triážní a odběrové stany a kontejnery atd.

Jsem optimistou, že dříve či později se vše vrátí do původních kolejí

Vrátí se nemocnice do původních kolejí, nebo už nikdy nic nebude tak jako dříve?

Záleží na vývoji situace, ale jsem optimistou, že dříve či později se vše vrátí do původních kolejí. Protože jsme se něco nového naučili, možná se něco vylepší, více se bude využívat výpočetní technika nebo dálková komunikace s pacienty.

A jak se změní medicína, třeba právě váš obor dermatologie?

Teledermatologie, která je řešením z nouze, bude mít možná v budoucnu trochu větší uplatnění, ale stále okrajový význam, pokud budeme chtít i nadále udržet vysokou kvalitu a dostupnost péče na středoevropské úrovni.

Zmínil jste veřejné zakázky. Jejich příprava je mimo nouzový stav velice složitá, takový tvrdý oříšek pro ředitele každé velké nemocnice, že?

Přesně tak. Já jsem odborník v dermatovenerologii, tedy obecně v medicíně. Když má fungovat medicínský provoz, vidím to z pohledu lékaře a pacienta. Sice jsem studoval MBA, takže vím, za kolik se mají prodávat banány, aby mi neshnily v prodejně a přitom abych generoval zisk. Ale když kupuji pro IT integrační platformu, tak na to potřebuji mít experta a mít v něj plnou důvěru.

Máte takové lidi?

Jsem přesvědčen, že mám experty na správných místech. Po svém nástupu jsem udělal některé změny, ale snažil jsem se v situaci, kdy skutečné odborníky sháníte relativně obtížně, velmi dobře zvažovat každou výměnu, abych systém zbytečně nedestabilizoval. Myslím, že jsem měl s výběrem šťastnou ruku.

 

Do systému je nutné pustit více peněz

Jde do zdravotnictví dost peněz?

Ve zdravotnictví vám celosvětově nikdo neřekne, že má peněz dost. Myslím si, že je hrozná škoda, že se v českém zdravotnictví nezrealizovalo vícezdrojové financování. Nepochopení začíná v tom, že se předpokládá, že jakmile někdo dá do systému svoje peníze, bude očekávat i kvalitnější způsob léčby. Ale já to tak nevidím. Kdo chce do systému dát peníze, tak má mít možnost je tam dát, a pokud se někdy dostane do nemocnice, bude mít pokoj, který má toaletu o metr blíž než jiné pokoje. Nedovedu si ale představit, že by zdravotní péče měla být výrazně jiná. Dostane stejnou péči, možná o víkendu na vizitu přijde místo asistenta docent. V tom může být rozdíl. Můžeme spekulovat i o tom, zda ten docent má v dané problematice více zkušeností než asistent. Jde ale hlavně o to, že se tak zlepšuje systém, a i ti, co do něj dávají jen povinné odvody, z bohatšího systému profitují. To se zatím bohužel nepodařilo veřejnosti vysvětlit.

Zřejmě byste musel udělat ještě jeden krok navíc a vstoupit do politiky, abyste se pokusil něco podobného prosadit. Protože to je politická otázka.

A jak to tak vidíme, zvedne ji jen politický sebevrah, protože se to u nás vysvětluje obtížně. Postulát „já si celý život platím zdravotní pojištění, a proto musím dostat vše zadarmo“ tu pořád platí. Bohužel to tak ale není, pacient dostane jenom to, na co jsou peníze. Proto je škoda do systému nepustit peněz víc, když existuje někdo, kdo o to má zájem.

V Německu, které je nám velmi blízké, funguje na základě jakési celonárodní shody, že některá témata v zájmu rozvoje systému péče o pacienty nejsou předmětem lítého boje.  To se nám v Česku nepodařilo.

Dokonce i výraz „nadstandardní“ se natolik zprofanoval, že já spíš razím výraz „příplatek na nezdravotnické služby“. To asi lépe vystihuje očekávání dotyčného plátce. A jestli dostane nějaký materiál z jednoho nebo jiného kovu, to je podle mě prakticky stejné. Diskuse obvykle skončí na tom, že se řekne: když chcete nadstandard, tak musíte definovat standard. A ví se, že to nikdo takhle souborně nedovede, a musí se počkat zase na příští volby.

Většinu těch posledních 30 let ale měli rozhodování o zdravotnictví v rukou lékaři – ministři byli lékaři, parlamentní výbory jsou plné lékařů. Když se bavíme s lékaři, ještě než vstoupí do politiky, tak to takhle vidí. A pak se to nějak přesmykne…

Bojí se, že nebudou příště zvoleni. Přitom jde „jen“ o komunikaci, věcné vysvětlování celého principu. Pro běžné pacienty by výše popsaná změna byla dobrá, ale voliči si myslí, že je úplně špatná. Za První republiky ale takový systém fungoval a všichni z něj profitovali. Zdravotnictví tehdy nebylo ekonomicky tak na hraně, jako v posledních desetiletích. Je to pochopitelně dané i tím, že technologie a léky jsou dražší, takže ufinancovat všechny nabízené možnosti je těžké.

Ale nemáme polštář, jedeme na doraz. Dveře, odkud by mohly přitéct peníze, jsou zbytečně zavřené. A možná se opravdu málo zdůrazňuje, že by to přineslo prospěch i chudším pacientům.

Jistě. Když koupíte nové CT, tak jsou na něm vyšetřováni všichni. Proč ozařovat pacienta o třetinu déle a dávat mu o třetinu větší dávku škodlivého záření, když můžete dosáhnout stejného nebo dokonce lepšího výsledku na šetrnějším přístroji? Nepochopitelné.

Náš rozhovor jsme z velké části vedli před koronavirovou krizí. Jak ale ta dopadne na financování zdravotnictví, máte z ní v tomto smyslu obavy?

Znáte mě, že jsem optimista. Myslím, že koronavirová krize ukázala, že kvalitní zdravotnictví je pro každý stát potřeba. Také ukázala, jak lékaři i nelékařský personál je ochoten pracovat tak, aby pomohl každému, kdo pomoc potřebuje. Myslím, že si více lidí uvědomilo, že bez vybavení to nejde. Kdo mohl, tak zdravotnictví pomáhal podle svých sil – tu obědy zdarma, tamhle respirátory. Jsme za to všem dárcům vděčni. Také se k nám vrátily zdravotní sestřičky, které od nás postupně odcházely, protože si vydělaly v hospodě naproti jako servírky víc. Teď když jim pohostinství zavřeli, vrátily se. Zatím se ale nevrátili lékaři, kteří u nás vystudovali, ale dojíždějí jako pendleři pracovat do Saska. Prý tam mají lepší podmínky k dalšímu vzdělávání. Myslím, že už je prozíravým politikům zřejmé, že když se oběma uvedeným skupinám ve zdravotnictví upraví platy jako v hospodě naproti, respektive jako v Sasku, že se jim i naše další vzdělávání začne líbit.

Traumacentrum se 770 lůžky, 21 operačními sály a kompletním moderním vybavením, na které už 10 let nemáme peníze, vyjde stejně draho jako 27  bojových vozidel pěchoty

Do zdravotnictví prostě musí jít víc peněz, které se musí využít na investice do budov, vybavení i lidí. Nezávidím třeba vojákům 210 nových bojových vozidel pěchoty za desítky miliard a jsem přesvědčen, že budou dobře využita. Mám dobrý pocit, že nás naše armáda konečně ubrání, i když se jí to zatím v naší moderní historii nikdy nepodařilo, ať už to bylo na konci třicátých, čtyřicátých nebo šedesátých let. Stejně bych ale trochu zaškemral, aby nějaká ta koruna přišla i do zdravotnictví. Vždyť třeba naše traumacentrum, tedy nová špičková nemocnice v Praze se 770 lůžky, 21 operačními sály a kompletním moderním vybavením, na kterou už 10 let nemáme peníze a kterou si Pražané, ale také medici na lékařských fakultách pro své vzdělávání bezesporu zaslouží, vyjde stejně draho jako 27 z těch 210 zmíněných bojových vozidel pěchoty. Co kdyby někdo rozhodl, že by je vojáci mohli na chvíli postrádat.

 

Pacienti přibývají, ale není je kam dávat

Vinohradská nemocnice měla z hlediska financování nevýhodu v silné traumatologii nebo popáleninové medicíně, tedy oborech, které mají historicky nepříznivé úhrady. Ty jí ekonomicky srážely. Platí to stále?

Úhrady jsou samozřejmě pro daný úkon nastaveny správně, ale problém je v tom, že těchto „levných“ pacientů je příliš na to, jak jsme špičkově, technicky i personálně, vybaveni. Záchranky sem vozí každý den desítky pacientů, kteří musí dostat a dostanou péči. Ale nám tak vysytí kapacitu na plánované špičkové výkony, které mají několikanásobně vyšší úhradu, jako operace pankreatu nebo kardiochirurgické výkony. Akutní medicína nevydělává tolik peněz. Výhodou je, že třeba teď se hradí alespoň dovoz pacientů záchrankou. Malá částka, ale milá motivace.

Akutních pacientů stále přibývá. Přijdete na centrální příjem interních oborů a vidíte čekající pacienty, které není kam položit

Od svého nástupu se snažím kapacitu nemocnice zvýšit, abychom pořád nemuseli přemýšlet kam, a jestli vůbec, umístíme příchozí pacienty. Personál to vnímá jako velkou zátěž, když obtelefonovávají nejen nemocnici, ale i další zařízení a snaží se pacienta někam uložit. Tím, jak jsme vytíženi akutní medicínou, tak lukrativní výkony a balíčky docela velkých peněz předáváme s plánovanými pacienty spolupracujícím zařízením. Navíc akutních pacientů stále přibývá. Čísla sice ukazují, že ne tak dramaticky, ale pak přijdete na centrální příjem interních oborů a vidíte čekající pacienty, třeba už po primárním ošetření, které není kam položit. A čekají v podstatě na ambulanci třeba až do rána, až se někde uvolní postel. Plánovali jsme nakoupit aspoň několik stavebních buněk a rozšířit plochu vedle centrálního příjmu o asi 66 metrů čtverečních, kam jsme chtěli umístit lůžka. Pacienti by byli stále pod dohledem kolegů z centrálního příjmu, kteří jim budou moci nabídnout horizontální polohu a ne polohu na židli. Covid-19 nám to zatím odsunul. Místo toho jsme museli z přízemí pavilonu S, kde centrální příjem je, vystěhovat do bezpečí kardiology a v jejich uvolněných ordinacích vytvořit „fever clinic“ pro pacienty s podezřením na infekci SARS CoV-2. Na lůžkové rozšíření CPIKu jsme ale nerezignovali.

Byla by to taková lůžková čekárna?

My tomu říkáme extenze CPIKu. CPIK znamená Centrální Příjem Interních Oborů. Protože to nemá technické náležitosti observačního oddělení, říkáme, že to je extendovaný prostor centrálního příjmu.

Kolik má pojmout pacientů?

Předpokládáme tak patnáct, šestnáct, to je docela významné rozšíření. Teď máme pět observačních lůžek a to je málo. Snažíme se využívat i jiná pracoviště naší nemocnice pro odlehčení nedostatkovým interním lůžkům, ale i tam je primárně jiný provoz, který nemůžeme zásadně omezit. A také ne všichni pacienti, kteří jsou indikovaní pro hospitalizaci z interního charakteru, mohou ležet třeba na očním, kožním nebo rehabilitaci.

Přetížení akutních příjmů je problém asi všech nemocnic?

Ano. Problém vnímá v Praze nejvíc asi Bulovka, která má ještě asi o tisíc příjezdů záchranek víc než my, kolem 23 tisíc. Je na tom hodně špatně a její kapacity se velice rychle naplní. Několikrát už dokonce vyhlásila stop stav, který dělá problémy zase záchranné službě. Teď se otevřel prostor tím, že více akutních pacientů bude přijímat Nemocnice Na Františku a Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Bohužel kapacita FNKV je natolik extrémně přetížená, že už i při ekonomické situaci, kdy by se nám každý pacient hodil, nemáme prostorovou kapacitu na to, abychom mu mohli tuto službu plnohodnotně nabídnout.

Stává se, že by sanitky vozily zbytečné, nebo řekněme banální, případy?

Jsem si jist, že záchranné služby mají kvalifikovaný personál, který umí velmi dobře nemocné třídit. Samozřejmě se výjimečně objeví i zapeklité případy. Jedna dáma se čas od času u nás objeví. Když jsem se díval do dokumentace, tak jsem zjistil, že tato paní jezdí s bolestmi v trupu, ale zřejmě jsou to vertebrogenní obtíže, bolí ji páteř. Ale přijede vždy na nějakou kardiologickou nebo plicní diagnózu, ale když se ukáže, že to tak není, zase odjede. Pacientka má ale reálné problémy, které bez nemocničního zázemí nemůžete bezpečně diagnostikovat.

Mohl by se tedy o ni postarat někdo jiný?

Samozřejmě bychom uvítali, kdyby se o ni postaral její praktický lékař. Pacientku vozí i během dne. U nás má nemocný od záchranky prioritu dvě, je téměř nejakutnější. Předběhne všechny ostatní, teoreticky třeba s podezřením na infarkt, kteří přišli po svých nebo přijeli autem. Ale většina pacientů je opravdu indikovaných.

V Curychu jednomu kolegovi radili, že až půjde vyjednávat o platu, tak nemá jít s představou nějakých patnáct tisíc franků měsíčně, ale spíš pětadvaceti.

Ale stále roste jejich počet. Znamená to podle vás, že si lidé více říkají o záchranku, nebo je skutečně více nemocných? Pořád roste objem péče, ale obyvatel je zhruba stejně a nemocnost se nezvedá. Možná že lidé, kteří by dříve, když to řeknu ošklivě, zemřeli, stále žijí a je třeba o ně častěji pečovat. Jak si to vysvětlujete?

Roli v tom hraje celá řada faktorů. Z globálního pohledu opravdu populace stárne. Ti, kteří potřebují akutnější péči, protože na to mají věk, ji začínají čerpat a musíme si na to zvyknout. Mnohem víc z nás se svého onemocnění prostě dožije. Na druhou stranu je tu i vysloveně ekonomický rozměr. Naši lékaři odcházejí z různých důvodů jinam. Třeba v dermatologii jsem dělal průzkum. Podle řady kolegů dnes nikdo nemá zájem o koupi dermatologických praxí. Dermatologové stárnou a moc jich do ambulantní praxe neodchází. Část jde po atestaci pracovat do zahraničí. Jedna má kolegyně teď dělá v Německu, další dva jsou ve Švýcarsku. Ihned po atestaci, poté, co je tu kvalitně vyškolíme. V Curychu jednomu z nich radili, že až půjde vyjednávat o platu, tak nemá jít s představou nějakých patnáct tisíc franků měsíčně, ale spíš pětadvacet. Přiznám se, že jsem odborně hrdý na to, že umím vyškolit takto kvalifikované odborníky pro Švýcary, ale je škoda, že je nemůžeme motivovat, aby zůstali tam, kde se do jejich vzdělání investovalo. To by stálo za to změnit.

Na druhou stranu v poslední době i třeba v průzkumech mezi mladými doktory vycházelo, že peníze už nejsou úplně tím hlavním. Že začíná dominovat i kvalita života, vztahy na pracovišti…

Ano, proto říkám „motivovat“ a ne jenom zaplatit. S odlivem lékařů a sester mají problémy i Němci, kteří by potřebovali kolem 5.000 doktorů ročně. Což vytváří zase tlak na naše doktory. Německé kliniky inzerují v našich lékařských periodicích.

 

Kolaudace bych se rád dožil jako ředitel a ne jako důchodce

Podívejme se na investice. Nemůžeme vynechat velké dílo, které Vás čeká. Mohli bychom ale začít tím, že nám popíšete „Vinohradské kolečko“…

„Vinohradské kolečko“ je záležitost, která stojí ročně asi 35 milionů korun. Je to v podstatě popojíždění sanitek po areálu a převážení pacientů na vyšetření či výkony z jedné budovy do druhé. To lze relativně snadno vyřešit novou budovou, kde by se jezdilo místo sanitky výtahem. Další věc ale je, že ten starý areál je krásný, mně se ty budovy v parku vždy líbily. Ale nedovedu si představit třeba zateplování, že bychom ty štuky na fasádách obalili nějakou skelnou vatou. Památkáři by určitě taky zaplakali, respektive bychom zaplatili nějakou tučnou pokutu. Takže nám nezbývá topit pánubohu do oken, protože tak je ten systém z doby před první světovou válkou, kdy některé naše budovy vznikly, nastaven. A další modernější budovy zase mají v sobě tolik azbestu, že kdybychom vyvrtali dírku do obvodového pláště, tak tam musíme začít chodit ve skafandrech, abychom nedýchali azbestová vlákénka.

Vinohradské kolečko je samozřejmě problém, souvisí s tím další výdaje a už před nějakými deseti lety se říkalo, že monoblokový systém provozu s napojením stávajících budov z okolí je řešením.  Od té doby chystáme nové traumacentrum, vlastně novou nemocnici, kam by se přestěhovalo 770 lůžek z tisíce z té stávající. Šlo by hlavně o akutní medicínu. Je to ekonomicky zajímavější a provozně logičtější. Pochopitelně náš charakteristický park by zůstal.

Stal jsem se ředitelem v okamžiku, kdy je snaha vlády udělat něco se zdravotnictvím i z hlediska investičního hodně silná

Tento investiční záměr má, zdá se, podporu vlády. Co to znamená teď, v tuto chvíli?

Ten už měl podporu několika vlád. Ale je pravda, že já jsem se stal ředitelem v okamžiku, kdy snaha udělat něco se zdravotnictvím i z hlediska investičního byla hodně silná. My to také tak vnímáme a snažíme se udělat maximum, abychom získali finanční prostředky. Pak bude nutné ještě vyměnit pozemky mezi státem a městem. Zatím by totiž budova asi z osmdesáti procent stála na cizím pozemku. Při projektování před deseti lety bylo možné stavět na cizím pozemku a vyřešit to nájemní smlouvu, to ale dnes nejde, musí dojít k rozumné výměně. Nějaké kroky jsme již učinili, máme k nabídnutí Praze státní objekty, které úplně nevyužíváme, nejde zde primárně o zdravotnický provoz, přitom jsou lukrativní a zajímavé.

Ale bude třeba se domluvit s městem.

Ano.

A město má tak trochu se státem spor o to, co se má kde stavět. Dá se to nějak prokličkovat? Mluvil jste s  primátorem Prahy Zdeňkem Hřibem? Chápe třeba význam nové nemocnice?

Pan primátor je absolventem naší lékařské fakulty, areál zná jako své boty a velmi dobře vnímá to, že medici se nemají učit historii, ale moderní medicínu. To je totiž další rozměr nové budovy – umožnit výuku na moderní úrovni. Tam asi přesvědčování není nutné. Samozřejmě Praha má své představy ohledně nové nemocnice i pozemků. Jsem ale optimista, že k výměně nakonec dojde. To neznamená, že bychom měli zůstat sedět a čekat, až to politici nahoře vymění.

Potřebujeme záložní heliport. Přes víkend přilétne třeba pět vrtulníků s těžce popálenými pacienty a dalšími úrazy, přistává tu i armáda nebo policie

Další věc je, že přistávací plocha pro vrtulníky není zkolaudována jako heliport. Je to deklarované jako přistání ve volné přírodě, i když tam jsou panely s namalovaným háčkem. Chystáme sice traumacentrum s vlastním heliportem, ale stejně potřebujeme ještě další záložní heliport po dobu stavby i pro mimořádné situace. Přes víkend přilétne třeba pět vrtulníků s těžce popálenými pacienty a dalšími úrazy, přistává tu i armáda nebo policie. To je to úplně první, co musíme udělat. V rámci mezinárodní spolupráce popáleninových center tak budeme rekonstruovat budovu naší kliniky popáleninové medicíny.

A to by začalo ještě letos?

Projekt vnitřní přestavby bude hotov ještě letos, začátkem příštího roku by se reálně začalo stavět. Chtěl bych tam boxový systém, přetlakovou ventilaci a další věci, které jsou dnes v zahraničí standardem, ale v době, kdy budova vznikla, žádné podobné technologie požadovány nebyly. S drobnou rekonstrukcí jsme již začali. Chybí ale těsná návaznost přistávajícího vrtulníku se zákrokovým a operačním sálem na popáleninách. Proto jsme zpracovali projekt, pro který máme již i územní rozhodnutí, že by se druhý heliport postavil právě na střeše kliniky popáleninové medicíny a během stavby by sloužil i jako hlavní heliport. Popáleniny by mohly rovnou létat sem a ostatní úrazy a akutní interní stavy by přistávaly přímo na hlavním traumacentru. Tady si myslím konsenzus je a ani ekonomicky to není nijak dramatické. Heliporty, takový ten talíř na třech nohách částečně opřený o budovu, staví dnes nemocnice i mimo Prahu velmi úspěšně a za relativně málo peněz.

Kolik to tak řádově je?

Původní odhad před několika lety, kdy projekt vznikl, byl i s vnitřní přestavbou okolo třiceti milionů. Potřebujeme protáhnout výtah, vedle heliportu se udělá přijímací místnost, aby se neběhalo s nosítky po schodech. Je to věc, kterou budeme v každém případě používat. Stavbu chceme zahájit hned, jakmile budeme mít všechny dokumenty, z nichž významnou část už máme. Samozřejmě budeme dál paralelně shánět peníze. Chceme více spolupracovat v akutní medicíně a nejen v popáleninách, a to i na mezinárodní úrovni. Tím by se otevřely možnosti ze zahraničních zdrojů. Kapacitně, personálně i přístrojově představám zahraničních pracovišť odpovídáme. Například jsem tu měl delegaci z Belgie, která projevila o spolupráci velký zájem. Výukově i obecně. V medicínských oblastech se dá v západní Evropě sehnat víc spolupracujících pracovišť. A na to jsou vyčleněny jiné prostředky než jen ty lokální.

Traumacentrum se plánuje deset let, celková částka mezitím narostla. Kolik to je nyní a kolik ještě musíte sehnat?

Myslím, že to zatím nikdo nepřepočítal. V roce 2015 to bylo 3,8 miliardy korun, dnes se hovoří o sedmi miliardách. S propojovacími chodbami už je to devět miliard, jak to je i v národním investičním plánu. Ale zase je to odhad.

Teď tedy pracujete na nějaké specifikaci?

Ano. Jakmile budeme mít potvrzeno, že můžeme začít, tedy že budou peníze, přepočítáme to. Je potřeba doplnit energetické hledisko, eko design nebo rekuperace vzduchu. To se před deseti lety neřešilo. Změny budou, ale nikoli na hrubé stavbě, ta zůstane stejná. Jedeme podle platného stavebního povolení. Něco se bude muset během stavby dolaďovat a je potřeba o tom vědět předem. Nepotřebujeme třeba již dieselový agregát na záložní výrobu proudu, dnes existují baterie, které udrží dostatečně dlouhou dobu plný příkon na významná pracoviště budovy.

V některých prvcích může jít cena i dolů. Stejně tak se může snížit i v soutěži o zhotovitele stavby, jestli bude dostatečná konkurence. Metrostav se teď asi účastnit nebude (v korupční kauze středočeského hejtmana a bývalého ministra zdravotnictví Davida Ratha zakázal soud letos v lednu stavební firmě Metrostav na tři roky účast na veřejných zakázkách – pozn.red.), což mě trochu mrzí, protože to je jedna z firem, která by takhle velkou stavbu asi uměla realizovat. Takže konkurenční prostředí se trochu zmenšuje.

 S trochou nadsázky říkám, že už zase není tak velký rozdíl jestli bude schodek 300 nebo 307 miliard. A těch pár jednotek navíc by nám stačilo

Jaký je tedy v případě projektu traumacentra nejbližší cíl? Přepočítání ceny nebo příprava další fáze?

Nejprve musíme vyřešit pozemky. To se snad podaří do prázdnin, pokud to půjde podle plánu. Paralelně sháníme prostředky. Zdrojů už jsme sehnali tolik, že pokud by všechny klaply, tak můžeme, jak jsem již zmiňoval, traumacentra postavit tři. A když neklapnou, postavíme aspoň jedno. Pět miliard znervózní každého, ale částka dvě miliardy je stále akceptovatelná. A pokud se několik takových částek složí dohromady, tak by to určitě šlo. Do výběrového řízení ale půjdeme až ve chvíli, kdy budeme vědět, že se vyřešily pozemky a peníze skutečně v příslušném objemu dostaneme. Teď při kovidové krizi se stále mění schodek státního rozpočtu. Z původních 40 miliard korun na 200, nově snad i 300 miliard. V této situaci proto s trochou nadsázky, ale možná ne daleko od pravdy říkám, že už zase není tak velký rozdíl jestli bude schodek 300 nebo 307 miliard. A těch pár jednotek navíc by nám stačilo. Stavba naší budovy je navíc dobrým příspěvkem k rozběhu ekonomiky.

Byl byste rád, kdybyste ve funkci ředitele viděl nové traumacentrum?

O projektu traumacentra vím již polovinu své kariéry ve vedení FNKV a ten model je opravdu nádherný. A vnitřek bude ještě hezčí. Praha by si to zasloužila, určitě i občané Prahy 3 a 10, protože to je v docházkové oblasti nějakých 330.000 obyvatel. Mým cílem ve FNKV je dosáhnout spokojenosti pacientů, zaměstnanců i studentů a s novým traumacentrem by to bylo o mnoho jednodušší. Takže určitě ano. Ale nejsem ředitelem jenom kvůli tomu, abych postavil traumacentrum. Otázka taky je, jestli je to reálné, protože životnost posledních ředitelů nebyla dlouhá. Nejdéle to bylo kolem tří let, což se za tu dobu stihnout nedá. Budu se ale snažit kolaudace dožít ještě jako ředitel a ne jako důchodce na chatě na Slapech.

Tomáš Cikrt

Helena Sedláčková