Budou to už dva roky, přesně 13. prosince, co Adam Vojtěch usedl do křesla ministra zdravotnictví. Za tu dobu se mu podle jeho vlastních slov povedlo prosadit v praxi používání elektronického receptu nebo začít skutečně využívat institut dohodovacího řízení. Další věci se mění pomaleji. „Není to úplně jednoduché a přiznávám, že po dvou letech se člověk občas cítí trochu unaven různými půtkami a debatami s krizovým štábem, ale jsem přesvědčen, že jdeme správnou cestou,“ říká ministr Vojtěch, s nímž si Zdravotnický deník povídal mimo jiné o implementaci DRG, vztahu s lékařskou komorou či o personálních změnách, které v posledních letech proběhly ve vedeních nemocnic.
Budete dva roky ve funkci. Které tři, čtyři změny se vám povedly?
Nastavení důvěry s jednotlivými segmenty poskytovatelů péče. Revitalizovali jsme dohodovací řízení o úhradách a umožnili jsme, aby zástupci segmentů měli možnost dohodnout se u kulatého stolu, byť to letos nebylo stoprocentní. Ale nikoho jsme nehodili přes palubu, což je důležité. Obecně jakékoliv porušení důvěry je špatně a v předchozích letech důvěra k ministerstvu taková nebyla. To se změnilo, stejně jako celá atmosféra partnerského vztahu mezi zdravotními pojišťovnami a jednotlivými segmenty. Jde o krok kupředu i z hlediska výsledků, nastavování úhrad a kvalitativních kritérií, které jsou v dohodách obsaženy. Beneficienti nejsou jen poskytovatelé, ale především pacienti.
Druhá věc je nastartování elektronického receptu, kde je penetrace v rámci českého zdravotnictví takřka stoprocentní. Zpočátku to bylo velmi složité na vysvětlování, ale odpracovali jsme si to, jezdili jsme do krajů a podobně, což také pomohlo. Dnes se s tím všichni sžili a počet receptů stále stoupá. Je tedy úspěch, že jsme do toho zapojili prakticky všechny lékaře a elektronická preskripce u nás jede tak, jako se to nepovedlo ani v některých státech na západ od nás. S tím je spojeno i prosazení lékového záznamu, což je také úspěch.
Třetí oblastí jsou kontroly ze strany ministerstva v přímo řízených nemocnicích, i když tam stále máme určité rezervy. Nastavili jsme ale pravidla pro veřejné zakázky, zpětné bonusy a další ukazatele, které se snažíme sledovat. To je posun kupředu, i když ne každý z toho byl nadšený.
Podařilo se nám také prosadit nový model financování medicínského školství. O tom se dlouho mluvilo a nikdy nedotáhlo do konce. Pracovali jsme na tom s ÚZIS a vláda schválila plán podpory lékařských fakult, sedm miliard na 11 let. Už letos došlo k navýšení počtu přijatých studentů, dokonce jsme převýšili oněch 15 procent, myslím, že nyní je to 20 procent studentů navíc. Nebylo to úplně jednoduché, bylo třeba přesvědčit ministerstvo školství, aby cíleně podpořilo lékařské fakulty. Je to vklad do budoucna. Spousta dalších věcí je rozpracovaných, i když výsledky budou až za nějaký čas. Jde třeba o reformu primární péče, což je běh na delší trať.
Můžete uvést alespoň jednu věc, kterou se vám nepodařilo dotlačit tam, kam jste si předsevzal?
Některé věci jdou pomaleji, než jsem si představoval. Týká se to třeba elektronizace a zákona o elektronizaci zdravotnictví. Důvodů je řada, za prvé je to asi ne úplně dostatečná zkušenost lidí, kteří na tom pracují, s tvorbou legislativy a prací v tomto módu. Jsou to lidé, kteří rozumějí technickým otázkám, ale nedokážou je pak dobře přenést na papír, aby šla příprava zákona rychle a všichni jej pochopili. Je to ale komplikovaná věc.
Zákon o elektronickém zdravotnictví je velmi robustní. Vždycky se říká, že bychom měli mít zákony stručné. Je elektronizace tak složitá, nebo je to kvůli ochraně dat? Když laik bude chtít studovat něco o elektronizaci zdravotnictví a začne zákonem, brzy ho to odradí…
Zákon ještě projde připomínkovým řízením a bude se cizelovat, ale je to hodně technická věc o nastavení celé architektury. Nemyslím si však, že by byl zásadně dlouhý, máme tu delší zákony. Text je komplikovaný, je to technická norma. Dívám se na něj ze systémového makropohledu, co by elektronické zdravotnictví mělo umět a jak by mělo být nastaveno. Důležité je, aby byl výsledek funkční a aby se v tom všichni, kterých se to týká, tedy poskytovatelé, ale i pacienti, uměli pohybovat. Věřím, že tomu tak nakonec bude.
nejzazší termín, kdy by všichni měli mít elektronickou dokumentaci, je za osm let. Zvažujeme přitom, že pro nemocnice by to bylo kolem tří let od účinnosti zákona
Jakým způsobem je upravený itinerář elektronizace českého zdravotnictví?
Trochu jsme museli termín posouvat, z čehož nejsem šťastný. Čas běží a je jasné, že tento zákon bude ve sněmovně velmi detailně diskutován. Čím dříve půjde do legislativního procesu, tím lépe, už jsme ho ale poslali do vnitřního připomínkového řízení. Můj cíl je, aby do března šel na vládu, do léta proběhlo první čtení a schvalování se dokončilo po letních prázdninách tak, aby byl zákon účinný od roku 2021. Neříkám, jestli od začátku nebo od poloviny. Paralelně s tím jdou totiž technické otázky soutěžení integrovaného datového rozhraní resortu, což je platforma, skrze kterou by měla být data sdílena. Musí to jít ruku v ruce: jedna věc je regulatorika a nastavení pravidel, druhá věc je technické řešení. Moje představa je tedy taková, že by systém měl být nastaven v průběhu roku 2021 s tím, že nepředpokládáme, že se systém hned spustí na sto procent – počítáme s přechodným obdobím. Aktuálně diskutujeme o tom, že by mohlo být kratší pro nemocnice a delší pro terén, praktické lékaře a podobně. To je hlavně otázka vedení elektronické zdravotnické dokumentace, kdy je finálním cílem, abychom měli bezpapírové zdravotnictví. Teď jsem byl v Dánsku, kde už nemají v nemocnicích ani ordinacích praktických lékařů žádné šanony. To nám nějaký čas bude trvat, ale nejzazší termín, kdy by všichni měli mít elektronickou dokumentaci, je za osm let. Zvažujeme přitom, že pro nemocnice by to bylo kolem tří let od účinnosti zákona.
Když jsme u věcí, které jsou trochu ve skluzu, jak to v současnosti vypadá s novelou ošetřující vstup inovací? Pan náměstek Vrubel její teze představoval už před létem, po půl roce se ale nic moc nepohnulo.
Je tam určitý skluz, který je dán hlavně tím, že novela je velmi komplexní – neřeší jen část inovací, ale zahrnuje asi čtyři další části. Je tam změna v úhradách zdravotnických prostředků na poukaz na základě toho, jak se shodla k tomu ustanovená komise. Další velká oblast je rozhodování revizních lékařů o nároku pacienta. Je tam takzvaná správní část, tedy nastavení pravidel pro rozhodování revizních lékařů a možnost odvolání. Pak jsou tam drobné úpravy v rámci dohodovacího řízení. Díky tomu, že je zákon otevřený, toho zkrátka chceme využít a přidat další oblasti, takže se to trochu zdrželo. Teď v prosinci by ale novela měla jít do meziresortního připomínkového řízení tak, abychom ho dokončili do konce ledna. Pak bude vypořádání, takže bych chtěl, aby podobně jako u zákona o elektronizaci šla úprava do března na vládu a první čtení jsme zvládli před létem.
Takže teze se za tu dobu nezměnily?
Pokud jde o inovace, ne. Zákon jsme připravovali na základě kulatého stolu s odborníky, pacienty a pojišťovnami a zásadní změny tam nejsou.
S premiérem jsme na podobné vlně
Ve zdravotnictví velká část zásadních změn vyžaduje delší čas než jedno časové období. Životnost politika bývá kratší. Když teď sedíte ve vládě s ostatními kolegy a vidíte, co dělají, bavilo by vás vést i jiný resort než zdravotnictví?
Asi ano, ale nejsem univerzální politik, který se vyjádří ke všemu a všemu rozumí. Na to si nehraju, vyjadřuji se ke věcem, kterým rozumím a mám k nim blízko. Asi si tedy nedokážu představit, že bych dělal například ministra zemědělství, to je mi hodně vzdálené, ale bavil by mě třeba ministr kultury nebo spravedlnosti. To jsou resorty, ke kterým mám blízko profesně i citově, takže si dokážu představit, jak se v tomto prostředí pohybuji.
Kdyby byla možnost, chtěl byste zdravotnictví vést i další roky? Teď, po dvou letech, kdy vidíte, co řízení rezortu obnáší?
Je pravda, že některé věci jsou komplikovanější, než si člověk dřív myslel, i když jsem se zdravotnictví věnoval na ministerstvu financí. Zájmových skupin je velké množství a názorů na to, jak má zdravotnictví vypadat v různých oblastech, jako je třeba postgraduální vzdělávání, je také mnoho a často jsou zcela protichůdné. Není to tedy úplně jednoduché a přiznávám, že po dvou letech se člověk občas cítí trochu unaven různými půtkami a debatami s krizovým štábem. Někdy mě to frustruje a vysává, protože lidé, kteří mají takové postoje, neřeší systémové otázky. Já jsem člověk, který chce řešit i systém, takže mi to vybíjí baterky. Na druhou stranu se některé věci povedou, což mě zase dobije. Delší působení si tedy dokážu představit. Ve zdravotnictví je to tak, jak říkáte, tedy, že se věci nastartují a plody práce bude sklízet někdo další. Nejsou tu rychlá vítězství, systémové kroky jako reforma primární péče, reforma péče o duševní zdraví, elektronizace, vzdělávání či podpora lékařských fakult nabíhají v řádu let. Všechno jsme to udělali, ale efekt se projeví až později. Jestli tu budu já nebo někdo jiný, to nedokážu říct, ale byl bych rád, abych alespoň některé věci mohl dokončit. Jsem přesvědčen, že jdeme správnou cestou. V tomto směru by tedy pro mě byla možnost pokračovat zajímavá.
To, že dnes premiér podporuje dohodovací řízení a začal rozumět tomu, jak zdravotnictví funguje, nebylo dříve samozřejmé
Jak moc cítíte podporu premiéra? Nakolik ho zdravotnictví zajímá?
Myslím si, že ho velmi zajímá. Samozřejmě jako premiér řeší všechny resorty, takže je jasné, že ne všude má tak detailní znalosti. Na druhou stranu ve zdravotnictví jsme na podobné vlně, respektive akceptoval některé postuláty, což je pozitivní. V některých věcech má odlišný pohled, ale celkově se o zdravotnictví zajímá nadprůměrně oproti jiným resortům. Kdyby se udělala analýza mediálních výstupů, myslím, že by zdravotnictví bylo v popředí.
Mediálně, navenek, vám určitě podporu vyjadřuje…
Obecně každý ministr zdravotnictví je závislý na podpoře premiéra, potažmo dobrém vztahu s ministrem financí.
Pan premiér vystupuje impulsivně. Neříkáte si někdy, když něco takto vystřelí do mediálního prostoru – ajaj, to zase budu muset dovysvětlit?
To je moje role. Nemůže znát všechno, ale mnoho věcí pochopil z hlediska principu. To, že dnes podporuje dohodovací řízení a začal rozumět tomu, jak zdravotnictví funguje, nebylo dříve samozřejmé.
Na spoluúčasti musí být bazální shoda s většinou stran. V tomto období to není na pořadu dne
Jste ve vládě, kde jsou sociální demokraté a v zádech komunisté, kteří zásadně nepřipouštějí spoluúčast. Co vy osobně, myslíte si, že spoluúčast v českém zdravotnictví chybí? Cítíte se omezen koalicí? Máte pocit, že kdybyste měl volné ruce, mohl byste zdravotnictví posunout dál?
Této debatě se dříve či později stejně nevyhneme. Nějaké vícezdrojové financování bude muset nastat, ale respektuji aktuální stav. Nemyslím si, že řešením je nezbytně návrat regulačních poplatků a podobně, ale třeba rozšíření možnosti připojištění je něco, o čem je možné debatu vést. Jsme teď součástí platformy na Hospodářské komoře, kde se o tom diskutuje. Věřím, že debata nastane a že to vnímají i další strany, možná i někteří kolegové ze sociální demokracie. Na druhou stranu to není o jednom ministrovi, který může prosadit tak zásadní věc. Musí na ní být bazální shoda s většinou stran. V tomto období to není na pořadu dne.
Jak přistupujte k poslancům zdravotního výboru, kteří jsou skoro všichni lékaři? Každý doktor si myslí, že zná zdravotnictví nejlépe, vy ale nejste vzděláním zdravotník. Cítíte to jako handicap?
Výhoda byla, že jsem se zdravotnictví věnoval už předtím a některé kolegy jsem znal. Nebyl jsem tedy člověk, který se objevil zčistajasna a věci se učil. Přímo to od kolegů necítím, možná si to někdy myslí a já to nevím. Někdy ale dostávám zprávy, co o tom můžu vědět, když jsem nikdy nepracoval v nemocnici a nevím, jak to tam funguje. Stále ale opakuji, že rolí ministra zdravotnictví není léčit pacienty a říkat, jaké mají být medicínské postupy, ale nastavovat legislativu a systémové otázky financování. V tomto směru si nemyslím, že je znalost medicíny základní premisa. Na druhou stranu se tady na ministerstvu podařilo vytvořit zajímavé podpůrné orgány, jako je obnovená rada poskytovatelů, což přispívá k důvěře. Sedíme u jednoho stolu a věci diskutujeme, z čehož pak rezultuje dohodovací řízení. Můj poradní orgán je také vědecká rada, kde jsou špičky v oborech, kteří mi pomáhají a mohu se opírat o jejich stanoviska. Mám tedy na koho se obrátit. Co se týče poslanců, mohou být názory odlišné, poukazují na svou praxi a někdy to nekoresponduje s pohledem ministerstva, ale to k tomu patří.
Zákon o komorách chceme novelizovat
Podíváme-li se na zájmové skupiny v českém zdravotnictví, rozčíslo se to podobně, jako už několikrát v minulosti. Je tu část poskytovatelů, kteří kvitují to, že funguje dohodovací řízení a rozjezd různých reforem. Ti vás podporují bez ohledu na to, jaké je jejich politické přesvědčení. Pak jsou tu odboráři a lékařská komora. Spory s odboráři jsou přirozené, ale co se pokazilo s lékařskou komorou? Na začátku jste s nimi komunikoval, byl jste na jejich sjezdech, dokonce jste zpíval na jejich plese… Zdálo se, že komunikace možná je. Teď už jste ale na sjezdu nebyl a komora proti vám brojí. Když si otevřu Tempus Medicorum, jste největší zločinec – i když to zase není nic, co bychom si nepřečetli v minulosti o jiných ministrech. Kde se to zlomilo?
Odbory dělají svou práci, že se na řadě věcí neshodneme, je asi přirozené. Česká lékařská komora, byť to nechce slyšet, tenduje k odborářskému pohledu více než k pohledu profesní komory, která by měla hájit především etiku ve zdravotnictví a medicíně, dohlížet na kvalitu lékařského stavu. Také proto je součástí krizového štábu, což u lékařské komory asi není zcela běžné. Možná je u mě ten rozdíl, a jeden představitel odborů mi to i řekl, že se mnou nehnou a nemůžou mnou manévrovat, kam chtějí. Svoje názory principiálně držím, ne že mě skřípnou u zdi a povolím. Došli jsme sice ke kompromisu, ale nebylo to tak, jak asi byli zvyklí. Zřejmě jim předchozí ministři šli více na ruku. U České lékařské komory mě to mrzí, měla by to být profesní organizace na podobné úrovni jako Česká lékařská společnost, která bude hájit zájmy lékařů i na jiné úrovni, než že největší problém je nedostatek peněz. Měli by být více konstruktivní a navrhovat systémová řešení, o nichž bychom se mohli bavit. To tam nevidím, je tam jen stále stejná rétorika, že zdravotnictví kolabuje a je katastrofálně podfinancované. Rétorika postavená na vyvolávání konfliktu a negaci všeho, co ministerstvo udělá. Na sjezdu komory jsem byl minulý rok a bylo to dost ostré – nebylo to ani věcné, ale čistě emocionální. Komora by mohla uznat, že se něco podařilo. Je spousta problémů, které je potřeba řešit, ale některé věci se udělaly. Když pak slyším, že třeba navýšení kapacit lékařských fakult nic neznamená a je to jen marketing, štve mě to. Vedení komory je trochu zacyklené, asi i proto, že je tam tak dlouho, což u žádné funkce není nejlepší z hlediska nového pohledu na věc.
Přál bych si, aby komory byly více legitimní, a když už mají povinné členství, aby se zapojovalo více členů do rozhodování
Uvažujete o změně komorového zákona, který by například omezil funkční období?
Uvažujeme o novelizaci, která částečně vychází z věcí, které musíme udělat například u lékárníků. Byla tam nějaká soudní rozhodnutí, která musíme aplikovat v rámci zákona, a stomatologové také mají nějaké požadavky. Pravdou je, že mezi komorami, byť mají jeden zákon, jsou rozdíly z hlediska organizace fungování. Je to možná i tím, že lékárníci a stomatologové jsou homogenní skupina, byť jsou z různých oblastí. U České lékařské komory to tak úplně není, což vidíme i dnes – praktičtí lékaři, ambulantní specialisté či nemocniční lékaři mají různé zájmy a je to komplikovanější. Přál bych si, aby komory byly více legitimní, a když už mají povinné členství, aby se zapojovalo více členů do rozhodování. Zvažujeme, jakým způsobem by to bylo možné, aby se nezapojovalo pouze zhruba deset procent osob. To se podařilo České lékárnické komoře a hned to vedlo ke změně představenstva, je pestřejší a je tam více názorů.
Na povinné členství nechcete sáhnout?
Nemyslím si, že je to teď to hlavní téma. Ne že bychom to apriori nechtěli řešit, ale spíše by tam měly být nějaké nástroje, aby mohlo více lidí volit a třeba i aby nebylo možné prodlužovat si volební období na doživotí.
Sestry: model 4+1 se zatím nemění
Jak se díváte na vznik komory sester, případně nelékařských pracovníků?
Dokonce už je i legislativní návrh, nakonec asi bude poslanecký. Diskutujeme o něm s profesorkou Adámkovou, která by se toho chtěla ujmout. Nejsme proti, může to být zajímavé, ale nechceme, aby bylo povinné členství. Dohodli jsme se, a souhlasí s tím i Česká asociace sester, že by se mělo vyjít z registračního principu. Měla by to být profesní komora, která se bude věnovat vzdělávání a kultivaci. Nejsem ale úplně příznivcem vzniku komory nelékařských zdravotnických pracovníků, protože jsou velmi heterogenní skupinou – profesí je zhruba padesát nebo šedesát, takže si nedovedu představit, jak by se dohodovali, kdo bude ve vedení. Spíše jsem tedy příznivcem vzniku komory sester, protože bude jednodušší.
Před rokem se uvažovalo o výsluhách či příspěvcích pro sestry na bydlení. Vypadá něco z toho, že by se mohlo realizovat?
Máme k tomu pracovní skupinu a udělali jsme některé pozitivní věci, byť nejsou všechny finanční. Vytvořili jsme metodiku pro psychosociální intervenci, což je docela důležité. Některé nemocnice už něco podobného mají, takový tým funguje třeba na Vinohradech. Teď chystáme změnu fondů kulturně sociálních potřeb, abychom z něj mohli hradit více věcí pro zdravotníky, například dopravu do zaměstnání a další benefity. Prosadili jsme tedy, aby ministerstvo financí, které má vyhlášku v gesci, ji otevřelo. Dokončujeme také kampaň Studuj zdrávku, kterou chceme akcelerovat před podáváním přihlášek. Ve spolupráci s našimi přímo řízenými nemocnicemi chystáme rovněž stipendijní programy pro studenty zdravotnických oborů. Pokud jde o větší otázky typu výsluh, moc jsme se neposunuli. Jednali jsme s ministerstvem financí a ještě jsme nenašli společnou řeč.
Jste spokojen s fungováním modelu 4+1?
V praxi 4+2. Moc sester v modelu není, poslední číslo, které jsem měl, bylo kolem 250. Nechceme to ale teď měnit, část sester model využívá a trendem je, že se nemocnice snaží motivovat praktické sestry, aby v kombinované formě dostudovaly na všeobecnou sestru. Vidíme přitom, že počet praktických sester se v nemocnicích poměrně výrazně zvyšuje a důležité je, aby se kvalifikovaly. Nemocnice jim studium i hradí, v kombinované formě u toho mohou pracovat. Nemyslím si tedy, že je prostor na zásadní změnu.
Nemocnice si změnami ředitelů polepšily
Pojďme se podívat na management a ekonomiku nemocnic. Jak vnímáte dosavadní postup CZ-DRG? Na jednu stranu je udělaný obrovský kus práce, ale na druhou stranu se stále se očekávání míjí s tím, co DRG skutečně může poskytnout. Všichni váhají, co bude dál při překlopení na úhrady. Neznepokojuje vás, že řadu let nemocnice jedou na paušály a obtížně se do hodnocení dostávají nové postupy, někteří to označují dokonce za zahnívání?
Paušály jsou tu od 90. let, takže to skutečně je zahnívání. Pokusů o kultivaci byla celá řada, z různých důvodů, ať už politických, nebo finančních, se ale nepodařily. I kritici současného projektu však musí uznat, že jsme nikdy nedošli tak daleko jako nyní. Byl na tom odveden velký kus práce a dnes už se i reálně posouváme. Už jen to, že máme nový klasifikační systém vycházející z reality, povede ke zlepšení. CZ-DRG už je ve verzi 2.0 vyhlášeno Českým statistickým úřadem. V tomto roce některé vybrané nemocnice vykazovaly nové markery a nyní bude CZ-DRG vykazováno plošně. Plán je takový, že staré DRG bude vypnuto na konci příštího roku a od roku 2021 by se jelo jen v CZ-DRG. Teď bude vycházet třetí verze.
Ta bude použita pro dohodovací řízení pro rok 2021?
Určitě. Velký krok je také to, že jsme DRG posunuli z akademické sféry na ÚZIS do skutečné reálné diskuze se stakeholdery, kterých se to týká. Trochu jsem tomu zazlíval, že se někde DRG tvoří, ale nejsou u toho zdravotní pojišťovny, které péči platí, a také všichni poskytovatelé lůžkové péče. Proto jsme vytvořili řídící radu projektu, kde jsou u stolu všechny asociace nemocnic a pojišťovny. To projekt posunulo hodně dopředu, odkrylo karty a zlepšilo atmosféru. Řídící rada rozhodla, že příští rok spustí v rámci úhrad pilot dvou oblastí, které jsou sice minoritní, ale zajímavé. Jde o onkogynekologii a pneumoonkochirurgii, kde jsou náklady poměrně homogenní v rámci všech poskytovatelů. Všichni se shodli, že zde je možné DRG vyzkoušet. V roce 2021 na to může navázat další oblast, ale nemůžeme si myslet, že ke změně dojde z roku na rok. Pozitivní je, že už nejsme v akademické debatě, ale CZ-DRG se začíná implementovat do vykazování a v pilotech i do úhrad, bude se nabalovat jako sněhová koule.
Ale přechod od homogenních skupin do všudypřítomné heterogenity bude dost obtížný?
Určitě. Nemocnice si to z hlediska nákladů zanalyzovaly a my dnes víme, že se liší i v rámci stejné péče. Náklady na iktus v iktovém a komplexním cerebrovaskulárním centru nejvyššího typu jsou jiné, proto se nyní zvažuje možnost rozdělení nemocnic. Věřím, že se postupně bude klasifikace doplňovat, a byť to bude trvat třeba dalších pět let, než stoprocentně naběhne do úhrad.
Jak byste si zhodnotil své personální změny ve vedení nemocnic? O Vás se ví, že ostentativně nezasahujete do výběrových řízení a spoléháte na výběrové komise. Jste spokojen s tím, jací manažeři přišli do vedení nemocnic za vašeho působení?
Všichni byli překvapeni, že jsem zvolil jiný přístup. V minulosti se někdy pořádala výběrová řízení jen na oko.
Je pravda, že některé nemocnice mají problémy, kumulované i historicky, a nedá se to za rok změnit. Jsem ale se změnami na postech ředitelů docela spokojen
Nicméně podpis je tam pak váš – je to vaše rozhodnutí. Není tedy lepší, aby si ministr výběr ředitelů více ohlídal?
Také ne ve všech případech jsem se doporučením komise řídil. Nedávno byl případ, kde jsem řekl, že jen přes mou mrtvolu, a zrušil jsem výběrové řízení (jednalo se o křeslo ředitele Nemocnice u sv. Anny v Brně, kde výběrová komise navrhla Michala Pohanku – pozn. redakce). Není to tedy tak, že bych slepě podepsal, co komise doporučí. Pokud doporučí někoho, kdo z mého pohledu splňuje určité parametry a schopnosti, nemám s tím problém. Samozřejmě neříkám, že jsou výběrová řízení úplně ideální – pro člověka je tam omezený prostor, je předložena písemná koncepce a v důsledku se člověk projeví až v praxi. Až na pár výjimek si ale myslím, že výměny dopadly dobře a řada nemocnic si tím polepšila. Když se bavím s primáři a přednosty klinik, musím říci, že skoro ve všech případech je feedback pozitivní – že člověk, který tam přišel, změnil atmosféru v nemocnici. Je pravda, že některé nemocnice mají problémy, některé kumulované i historicky, a nedá se to za rok změnit. Jsem ale se změnami docela spokojen.
I s celkovým hospodářským vývojem přímo řízených nemocnic?
Část si historicky nese dluh a situace je tam komplikovanější, jako je Bulovka, takže to řešíme intenzivněji a hledáme cesty, jak je zbavit dluhů. To je zhruba třetina, dvě třetiny jsou ale v zisku, některé z nich ve větším než loni. Zmínil bych třeba Homolku, která pod novým vedením vzkvétá a výsledky jsou vynikající.
Měl byste na pochvalu i někoho mimopražského?
Tam k tolika změnám nedošlo právě z důvodu, že fungují dobře, jako je Olomouc, Hradec Králové či Plzeň. Není důvod dělat radikální změny tam, kde nemocnice, v nichž jsme provedli kontrolu, nevykazovaly problémy z hlediska dodržování zákonů a soutěžení. Ani z hlediska finálního hospodaření nemocnice problém nemají. Je to hodně i o parametrických nastaveních z minulosti, které se v pozitivním i negativním smyslu táhnou mnoho let. Ředitelé také někdy spoléhají na CZ-DRG, což některým může pomoci. Celkově ale situace není špatná. Problém jsou investice, tam musíme zabrat. Jde o společný cíl s panem premiérem, kdy teď bude představovat národní investiční plán, v němž zdravotnictví má svou kapitolu. Podařilo se nám dotáhnout IKEM, ale máme tam řadu dalších, jako je právě Plzeň, Olomouc či Hradec Králové. Často se nemocnice snaží koncentrovat péči, což je trend, který je správný, vytvářet urgentní příjmy a podobně. To jsou velké investice, o kterých musíme jednat s ministerstvem financí. Věřím ale tomu, že ze strategických investic by se ještě dvě, tři do konce mého mandátu začnou realizovat.
Šest stovek pacientů se přesunulo z psychiatrických nemocnic
Byla zřízena Národní rada pro duševní zdraví. Jaká jsou pro vás prioritní témata, která by měla řešit?
První zasedání bude 16. prosince. Rada má naplňovat národní akční plán pro duševní zdraví. Posunuli jsme se v reformě psychiatrie, která běží – vznikají centra duševního zdraví, nyní jsme otevřeli další v Jižních Čechách, a podle posledních čísel už bylo přesunuto z nemocnic do komunitní péče 600 pacientů.
Léčba duševně nemocných, kterou se samozřejmě rada bude zabývat, je ale jen jedna část. Národní akční plán, který je nyní v připomínkách, řeší péči o duševní zdraví obecně i z hlediska prevence. Proto je v radě i ministerstvo školství – chceme se zaměřit na prevenci, dostupnost služeb pro studenty a detekci chorob ve včasném stadiu na školách, i těch vysokých. Víme totiž, že máme problém s počtem sebevražd u mladistvých. Bude tam i oblast justice, ochranného léčení, řešíme také otázku práce se zaměstnanci. Dnes už za námi aktivně chodí velcí zaměstnavatelé a chtějí s námi spolupracovat na prevenci syndromu vyhoření. Téma duševního zdraví, které ještě před pěti, deseti lety bylo spíše tabu a psychiatrie byla Popelkou, se tedy posunulo velmi dopředu. Rada vlády to má potvrdit.
Jaké jsou první zkušenosti s fungováním center duševního zdraví? Už jich je zřízeno 17 a další vybíráte.
Zkušenost je dobrá. Je tam spousta problémů, jako u všeho, co je nové. Ve zdravotní části bylo odpracováno hodně a je připraveno i financování ze strany zdravotních pojišťoven, což je důležité – někteří lidé zpochybňovali udržitelnost projektu z hlediska financování, až doběhnou evropské finance. To je teď největší výzva, aby centra fungovala i po pilotní fázi. Teď bude dobíhat prvních pět center a jsme s pojišťovnami dohodnuti, že je budou hradit, jsou pro to připraveny výkony. Větší problém je oblast sociální, ale v poslední době se situace zlepšila. MPSV je ochotno centra podpořit a pro příští rok na ně vyčlenilo prostředky. Musíme ale jednat i o dalších letech. Je to otázka zdravotně sociálního pomezí, které u nás funguje ne zcela ve všech oblastech. Tady si to můžeme vyzkoušet. Beru to jako velkou výzvu.
Cílem je, abychom psychiatrické nemocnice měly úspornější, ale na druhou stranu kvalitnější. Nebude tedy osm pacientů na pokoji, ale třeba jenom dva
Jak postupuje transformace léčeben?
Pracujeme s nimi, každá nemocnice má vypracovaný svůj transformační plán a dochází ke snižování počtu lůžek. Vyjednali jsme s ministerstvem financí pro nemocnice i nějaké peníze navíc, protože se potřebují humanizovat a zlepšovat prostředí. Cílem je, abychom psychiatrické nemocnice měly úspornější, ale na druhou stranu kvalitnější. Nebude tedy osm pacientů na pokoji, ale třeba jenom dva, a bude to vypadat jinak i z hlediska zázemí. Z rozpočtu jsme na to dostali sto milionů navíc. To tedy také běží, i když ne všude zcela ideálně. Ještě před rokem, dvěma byla situace složitější, ne všichni ředitelé byli kooperativní, ale dnes se se nemocnice pomalu, ale jistě transformují.
Dostali jsme se ke zdravotně sociálnímu pomezí, které se týká nejen psychiatrie. Podařilo se vám nějak pokročit spolu s ministryní práce a sociálních věcí například na téma seniorů a péče o ně?
Je to celá řada oblastí, vedle psychiatrie jsou tam dvě zásadní. Jedna se týká domovů pro děti do tří let, bývalých kojeneckých ústavů, kde jsme se shodli, že by měla proběhnout transformace. Byly provedeny analýzy umístěných dětí a my chceme, aby tam nebyly děti se sociálními indikacemi. Druhá oblast je dlouhodobá péče, což je zásadní i z hlediska demografického vývoje – pacientů bude přibývat. Tam také proběhla základní shoda v tom smyslu, že oba naše resorty provedou novely příslušných zákonů, my zákon o zdravotních službách. Tam chceme měnit celou řadu oblastí, jednou by ale měla být dlouhodobá zdravotně sociální péče. MPSV bude upravovat zákon o sociálních službách.
Cílem je vydefinovat dlouhodobou zdravotně sociální péči, jak má vypadat a na jaká lůžka se bude vztahovat. Poskytovatelé by měli mít registraci jak podle zákona o sociálních službách, tak o zdravotních službách, aby byly nastaveny i personální standardy. Pokud poskytují zdravotní péči, jsou za to placeni z veřejného zdravotního pojištění a dnes nejsou registrováni dle zákona o zdravotních službách, není to systémově správně. To by se mělo změnit, zároveň ale chceme upravit platby, opustit vykazování výkonů v odbornosti 913 a přesunout se do úhrady paušální částkou podobně jako u LDN za lůžkoden či ošetřovací den. I pro pojišťovny je to dobré řešení, protože budou moci plánovat. V odbornosti 913 jsou dnes různé komplikace vykazování a sledování, zda někdo nevykázal něco neoprávněně, takže jsou s tím spojeny problémy z hlediska kontroly. To není ideální ani pro poskytovatele. Zároveň by tu měl být příspěvek na péči ze sociálního budgetu a platba za hotelové služby ze strany klienta. Na tom jsme se s paní ministryní bazálně shodli a oba resorty teď pracují na příslušných změnách.
Od zákona o léčitelství se čekalo příliš moc
Na závěr bychom se ještě zeptali na zákon o léčitelích. Vy jste změnil taktiku, rozhodl jste se, že nakonec nevznikne samostatný zákon a léčitelé budou registrovaní jako volná živnost, na což reagovalo ministerstvo průmyslu a obchodu, kterému se to moc nelíbí. Kdysi už léčitelé byli živnostníky a nebylo to vůbec k ničemu.
Nejde ale o jediné opatření, chystáme i další. Problém byl, že jsme chtěli zákon o léčitelských službách, ale sešlo se k němu tolik připomínek, které byly tak diametrálně odlišné, že jsme nakonec od záměru upustili a rozhodli se jít jinou cestou v tom duchu, že je lepší něco udělat a pak na to navázat. Šli jsme tedy cestou živnosti, ale stále chceme mít základní podmínky vedení dokumentace, abychom měli stopu, co léčitel dělal.
Tím pádem se ale dostanou do zákona o zdravotních službách, to je trochu divné.
Ale bude tam jasně napsáno, že léčitelství není zdravotní služba. Vím, že to vzbuzuje debaty, ale alespoň nějaký krok se v tomto směru udělá. Na druhou stranu vnímám diskuzi, že se od zákona o léčitelství čekalo více, než mohl reálně přinést. My jsme nikdy neřekli, že můžeme služby regulovat a že na ministerstvu bude někdo, kdo bude říkat: toto je správná služba a toto je špatná služba. To není možné, protože variant je obrovské množství. Řekli jsme, že chceme nastavit procesní pravidla a podmínky, abychom věděli, kdo službu poskytuje. Dnes nevíme, kde je služba poskytována a za jakých podmínek. Uvidíme, co se s tím v legislativním procesu stane.
Tomáš Cikrt, Michaela Koubová
Foto: Tomáš Cikrt
