Zatímco v roce 2017 nějakou dobu na pultech německých lékáren chybělo 4,7 miliónu balení nejrůznějších druhů léků, loni už to bylo dvakrát tolik. Za situaci prý mohou slevové smlouvy mezi zdravotními pojišťovnami a výrobci léků.
Tady chybí léky tlumící bolest, tamhle antidepresiva, někde jinde zase tablety na snížení krevního tlaku. Pacienti v Německých lékárnách na svou poptávku po různých druzích léků dostávají stále častěji jedinou odpověď: momentálně nemáme na skladě, zkuste se zeptat později.
Stupňující se nedostatek nabídky běžných léků se v Německu stává stále větším problémem. „Nedostupnost léků na poruchy štítné žlázy, dnu nebo léky proti bolesti jako je ibuprofen, jsou vlastně už takovou trvalou nepříjemností,“ uvedl pro deník Handelsblatt Mathias Arnold, viceprezident sdružení německých lékáren ABDA (Bundesvereinigung Deutscher Apothekerverbände).
Dvojnásobně horší situace
O problému se v Německu hovoří už několik let, avšak podle posledních údajů ABDA se situace v uplynulém roce rapidně zhoršila. Předloni se na seznamu nedostupných léků ocitlo 4,7 milionů balení nejrůznějších druhů medikamentů, což je samo o sobě poměrně vysoké číslo. Loni se však tento počet téměř zdvojnásobil. Každá padesátá položka v nabídce lékáren nebyla k dispozici dva týdny, nebo dokonce déle. Devět z deseti lékáren muselo loni tomuto problému v nějaké míře čelit.
Pokud lékárna právě nemá konkrétní lék, může si pacient vzít jiný, řeklo by se. Jenže to není tak jednoduché. Například u léků pro správné fungování štítné žlázy velmi záleží na obsahu hormonů v daném produktu. Jestliže tedy různí výrobci dodávají na trh výrobky s různou koncentrací hormonů, nelze prakticky léky mezi sebou nahrazovat. Řešením v takových případech je zajít znovu k lékaři a nechat si předepsat jiné léky. Jenže mezitím může dojít k tomu, že se struktura nedostatku léků změní, a tak se pacient s nesprávně pracující štítnou žlázou svých léků nedočká.
Co je příčinou, ptají se nejen pacienti. Těch je podle názorů různých odborníků více. ABDA například poukazuje na to, že za to do značné míry může neustálý tlak na snižování nákladů ve zdravotnictví nebo alespoň na jejich udržení na nezměněné výši. To pak farmaceutické společnosti vede k přesunu výroby účinných látek daleko za hranice Německa, ale i Evropy.
Cílem je zpravidla Asie. Například antibiotika se ve velkém objemu vyrábějí v Číně a Indii. Problém nastane ve chvíli, kdy tam dojde k výpadku ve výrobě, která musí být na několik dní, či dokonce týdnů zastavena, obvykle kvůli nedodržení západních požadavků na kvalitu. Tím pádem se naruší celý výrobně-dodavatelský řetězec a může se lehce stát, že za nějaký důležitý a hojně užívaný lék neexistuje snadno dostupná náhrada. Němečtí lékárníci proto po politicích požadují přijetí opatření, která by výrobce léků motivovala k hojnější produkci na území Evropy.
Slevové dohody
Další důvod nedostatku léků má rovněž kořeny v tlaku na udržení nákladů ve zdravotnictví na co nejnižší úrovni. Jde o slevové dohody mezi farmaceutickými firmami a zdravotními pojišťovnami. Mimochodem slevové dohody bývají často zmiňovány jako jedna z hlavní, ne-li dokonce hlavní příčina současné lékové krize v Německu.
O co jde? Výrobci se se zdravotními pojišťovnami dohodnou, že jim poskytnou slevy za nějaké minimální odebrané, respektive ze zdravotního pojištění proplacené, množství léků. Jenže to pak vede k nárůstu závislosti celého systému na dodávkách omezeného počtu farmaceutických firem (zpravidla velkých), kterým menší výrobci logicky nedokáží cenově konkurovat. Lékárny pak nemají jinou možnost, než svůj sortiment přizpůsobit podle těchto slevových smluv. Podle Arnolda by měl stát zajistit, aby slevové smlouvy mohla zdravotní pojišťovna uzavřít s více výrobci.
Pojišťovny to ale vidí zcela jinak. Slevové dohody jim samozřejmě vyhovují, protože při určitém objemu inkasovaného pojistného se každé ušetřené euro na platbách za léky pozitivně promítne do jejich zisku. Pojišťovny celkem pochopitelně argumentují tím, že díky slevovým smlouvám ušetřilo německé zdravotnictví jen v loňském roce asi 4,5 miliardy eur (téměř 115 miliard korun – to je asi třetina peněz, které každoročně putují do českého zdravotnictví).
Mathias Arnold také vyzval stát, aby zakázal export život zachraňujících léků. Tvrdí například, že jsou často vyváženy do Velké Británie nebo Švédska, kde jsou tyto léky dražší než v Německu, a tak jde o atraktivnější trhy. „Problém je, že ceny léků jsou u nás regulovány, ale obchod s léky je prakticky volný,“ řekl Arnold.
Spahn už má řešení
Spolkový ministr zdravotnictví Jens Spahn (CDU) se ale na webových stránkách ministerstva zdravotnictví chlubí, že koaliční vládě už předložil konkrétní opatření, která by měla neutěšenou situaci řešit a vyřešit. Nové kompetence nejspíše získá Spolkový institut pro léky a zdravotnické potřeby (BfArM – Bundesinstitut für Arzneimittel und Medizinprodukte).
Farmaceutické společnosti a distributoři (velkoobchodníci) budou povinni spolkovým úřadům hlásit stav zásob léků, jejich toky a upozornit, pokud bude hrozit nějaký výpadek v zásobování. BfArM bude mít tedy možnost situaci na trhu průběžně monitorovat a přijmout potřebná opatření, pokud riziko výpadku vzroste. Za tímto účelem vznikne v rámci BfArM Pomocná rada (Beirat), v níž budou zastoupena profesní sdružení a jiné organizace lékařů, lékárníků, výrobců léků, ale i svazy zdravotních pojišťoven.
Ministerstvo si také na paškál vzalo zmiňované slevové smlouvy. Sice je nezakáže, ani nenařídí povinnost pojišťovnám uzavřít je s širší paletou dodavatelů (alespoň zatím), ale dá lékárnám možnost nahradit tyto léky alternativami, pokud nebudou požadované medikamenty dodány do 24 hodin. Spahnův úřad si od toho slibuje zvýšení motivace výrobců a dodavatelů k zajištění pravidelného zásobování.
Petr Musil
