Na jednu stranu si stát pod pohrůžkou pokuty vymáhá na svých občanech povinně se nechat očkovat, na stranu druhou se však sám ve vzácných případech, kdy dojde k závažným nežádoucím účinkům, vzdává odpovědnosti a poškozeným nijak škodu nenahrazuje. O tom, že je třeba tuto situaci změnit, se v Česku hovoří už několik let. Až nyní ale přichází návrh zákona, který náhradu škody vzniklé v důsledku povinného očkování konečně řeší. Poškození by tak podle něj měli mít možnost na ministerstvu zdravotnictví žádat o náhradu škody stanovené podle občanského zákoníku.
Pokud dojde v Česku k poškození v důsledku povinného očkování, aniž by došlo k pochybení ze strany očkujícího lékaře či výrobce vakcíny, nemají poškození od dob platnosti současného občanského zákoníku možnost domoci se odškodnění. „I za původní úpravy byla Česká republika jednou z mála zemí, kde odpovědnost za újmu na zdraví vzniklou v důsledku povinného očkování nenese stát, a opakovaně byl tento kompenzační systém z těchto důvodů kritizován,“ uvádí důvodová zpráva k návrhu zákona. Předchozí občanský zákoník sice znal absolutní objektivní odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, jenže odčinit újmu pak měl poskytovatel zdravotních služeb, který ji nezavinil – což bylo značně nespravedlivé. Situaci by měl nyní napravit nový zákon o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, podle kterého se odpovědnosti za případné poškození ujímá ten, kdo očkování nařizuje, tedy stát.
Jak by měl nový systém vypadat? O poskytnutí náhrady újmy poškozený může žádat ministerstvo zdravotnictví, a to nejpozději do tří let ode dne, kdy se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro uplatnění náhrady újmy. Jedná-li se o újmu na zdraví nezletilého, začne doba pro uplatnění náhrady újmy běžet, až se nezletilý stane plně svéprávným. Pokud nenabude plné svéprávnosti, začne doba běžet, až mu bude po dovršení zletilosti jmenován opatrovník.
Žádost by měla obsahovat jméno, příjmení, rodné číslo a trvalý pobyt poškozeného, zdravotní pojišťovnu, popis příčin vzniku újmy a uvedení rozsahu újmy, zejména kdo a kdy očkovací látku podal, jaká újma poškozenému vznikla, kdy se objevily příznaky újmy, jak se projevovaly, jak dlouho trvaly nebo zda stále trvají, dále označení vybrané očkovací látky, jejímž použitím újma podle poznatků poškozeného vznikla, požadovanou výši a způsob poskytnutí náhrady újmy. K žádosti mají být připojeny lékařské zprávy o poskytování zdravotních služeb v důsledku újmy vzniklé povinným očkováním, které prokazují nárok poškozeného.
Neobsahuje-li žádost poškozeného náležité podklady, vyzve nejpozději ve lhůtě do 60 dnů ode dne obdržení výzvy ministerstvo poškozeného, aby chybějící údaje doplnil. Ministerstvo je vedle toho oprávněno vyžádat si informace ze zdravotnické dokumentace, kterou o poškozeném vede poskytovatel zdravotních služeb. Ten by je měl úřadu poskytnout do 15 dnů od obdržení žádosti.
Újmy na zdraví vypočítá vyhláška
Nejsou-li pochybnosti o vzniku újmy a výši požadované náhrady, zaplatí ji ministerstvo nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy žádost obdrželo. Je-li výše újmy prokázána v částce nižší, než činí požadovaná výše, zaplatí ministerstvo náhradu v prokázané výši.
„Vzhledem k tomu, že újma na zdraví jako důsledek podání očkovací látky se zpravidla prokazuje velmi obtížně, nevyžaduje se vždy prokázání příčinné souvislosti. Z odborného medicínského poznání vyplývá, že určité případy újmy na zdraví, např. anafylaxe nebo anafylaktický šok, branchiální neuritis, encefalopatie, chronická artritida atd., vyskytnou-li se v určitém čase po provedení očkování, jsou velmi pravděpodobně důsledkem reakce organismu na podání konkrétní očkovací látky. Stanoví se proto vyvratitelná domněnka, že když nastanou tyto následky, které budou obsahem prováděcí vyhlášky, v čase tam uvedená, tak daná újma na zdraví je způsobena povinným očkováním. V ostatních případech bude posuzování toho, zda je újma na zdraví způsobena povinným očkováním, předmětem standardního prokazování,“ uvádí důvodová zpráva k návrhu zákona. Byla-li poškozenému poskytnuta náhrada újmy podle tohoto zákona, nelze poškozenému poskytnout náhradu téže újmy podle jiných právních předpisů.
Pokud ministerstvo odmítne vyplatit odškodné v požadované výši, může se poškozený domáhat náhrady u civilního soudu. Na ten se musí obrátit do čtyř let od doby, kdy ministerstvo obdrželo žádost o náhradu újmy.
Nahradil-li stát poškozenému újmu způsobenou povinným očkováním, může požadovat regresní úhradu po jiné osobě, která je povinna nahradit tuto újmu poškozenému. „Prakticky si lze představit jen dvě situace, kdy lze tuto regresní úhradu požadovat. První je zjištění, že očkovací látka byla vadná, odpovědnost pak nese výrobce očkovací látky. Druhou situací je, pokud se prokáže, že újma vznikla zaviněným protiprávním postupem poskytovatele zdravotních služeb, který očkování provedl,“ stojí v důvodové zprávě.
Zákon nebude platit retroaktivně. Stát tak bude odškodňovat újmu, která vznikla až z očkování provedeného za účinnosti tohoto zákona. „Hospodářský a finanční dopad lze očekávat na ministerstvo zdravotnictví, které bude jednak realizovat novou agendu odškodňování újmy v podobě práce státních zaměstnanců a přizvaných expertů, a jednak bude následně poskytovat v úspěšných případech odškodnění poškozených,“ dodává důvodová zpráva, která ovšem nevyčísluje, o jak vysoké náklady by mělo jít.
Jak to funguje v zahraničí
Podle studie Světové zdravotnické organizace z roku 2011 dnes existuje 19 zemí, které zavedly odškodňovací mechanizmus pro újmy způsobené očkováním. Německo uzákonilo kompenzační schéma v roce 1961, Francie zavedla podobné schéma v 60. letech 20. století. Zájem o újmu způsobenou některými léčivými přípravky se zvýšil po tzv. thalidomidové tragédii v 60. letech 20. století. V 70. letech 20. století pozornost věnovaná vedlejším následkům vakcinace proti záškrtu, tetanu a černému kašli vedla k zavedení odškodňovacích schémat v Rakousku, Dánsku, Japonsku, na Novém Zélandu, ve Švédsku, Švýcarsku a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. V 80. letech 20. Století se pak s obdobnými opatřeními připojily Tchaj-wan, Finsko, Spojené státy americké a kanadská provincie Québec. Itálie, Norsko a Jižní Korea je následovaly v této aktivitě v 90. letech 20. století. Po roce 2000 pak byly tyto odškodňovací mechanismy zavedeny v Maďarsku, na Islandu a také ve Slovinsku.
Stávající systémy odškodňování se ovšem liší. Zde je několik příkladů z blízkých států:
Německo: V případě, že dojde ke škodě na zdraví v důsledku očkování, které je obecně doporučeno příslušným úřadem, případně v důsledku očkování nařízeného podle zákona o ochraně proti infekcím nebo jiného zákona, odpovídá za takto vzniklou škodu podle zákona o ochraně proti infekcím stát. Výše odškodnění podle zákona o sociálním zabezpečení obyvatelstva se u postižených pohybuje v závislosti na stupni postižení v rozmezí 123 až 646 eur měsíčně. Osoby se stoprocentním poškozením mají ještě v závislosti na druhu postižení nárok na příplatek ve výši 74 až 460 eur měsíčně. Těžce postižení mají nárok na vyrovnávací rentu, pokud nemohou být v důsledku postižení výdělečně činní nebo jen s velkými obtížemi. Tato renta se pohybuje ve výši 396 až 646 eur měsíčně. Odškodnění je přiznáváno na návrh poškozeného. O přiznání rozhodují úřady sociálního zabezpečení. Aby byla uznána škoda na zdraví v důsledku očkování, postačí dle zákona pravděpodobnost příčinné souvislosti.
Rakousko: Odpovědnost za škodu způsobenou v souvislosti s doporučeným očkováním je regulována speciálním zákonem o odškodnění za škody způsobené v souvislosti s očkováním a odpovídá za ni stát. Odškodné je poskytováno v případě, že v důsledku doporučeného očkování došlo k trvalému poškození zdraví. Pokud nedošlo ke způsobení trvalých následků, náleží odškodnění uvedených nákladů pouze při těžké újmě na zdraví. To znamená, že pokud nevznikly trvalé následky a poškození zdraví není těžkou újmou na zdraví, nebude odškodnění v podobě převzetí nákladů léčby, léků, zdravotních pomůcek a rehabilitace poskytnuto. V takovém případě se poskytuje jednorázové odškodnění v podobě paušálního plnění ve výši 883,56 euro. Tato částka se navyšuje pouze o prokazatelně vynaložené náklady. Vedle toho existují v jednotlivých spolkových zemích Rakouska odškodňovací fondy, ze kterých je poskytováno odškodnění pro pacienty v případě, že není dána odpovědnost konkrétního lékaře nebo zdravotnického zařízení podle obecných občanskoprávních předpisů.
Francie: Stát se přihlásil k odpovědnosti za škody způsobené profesně povinnými očkováními přijetím zákona o škodách způsobených povinným očkováním z roku 1964. Poškozením v případě profesních očkování se zabývá Národní úřad pro odškodnění nehod v zdravotnictví, poškození způsobených lékařským zákrokem a nozokomiálních infekcí, který je podřízen ministerstvu zdravotnictví. Řízení před tímto úřadem má charakter mediace a odškodnění je vypláceno z rozpočtu státu. Vede se v případech, kdy škoda vznikla nezaviněným jednáním. U „dětských“ obecně povinných očkování nelze žádat odškodnění přímo u tohoto úřadu, ale je třeba postupovat podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou zdravotnickými pracovníky, respektive výrobci zdravotnických výrobků, a obrátit se na Komisi pro smírčí řízení a odškodnění nehod ve zdravotnictví. Pokud byla škoda dostatečně závažná, vydá komise ve lhůtě šesti měsíců od podání návrhu stanovisko, ve kterém navrhne způsob odškodnění. V případě, že škoda byla ze strany zdravotnického personálu zaviněna, hradí odškodné pojišťovna. Pokud ne, je hrazena z veřejných prostředků.
-mk-
