Závislost je reálným rizikem práce ve zdravotnictví a ohrožuje jak lékaře, tak sestry i další profese. Na vině je extrémní stres spojený s velkou zodpovědností za zdraví pacientů, nedostatek odpočinku i chybějící péče o psychický stav zdravotníků. Systematická prevence rozvoje závislostí ani pomoc těm, kteří už mají problémy, však neexistuje. Pokud se stanou závislými, mnohdy zůstávají osamoceni.
Dvanáctihodinové služby jako „lepší“ varianta práce, dlouhé přesčasy jako naprostá samozřejmost, stejně jako obrovský nápor v podobě administrativy, nespolupracující pacienti a jejich blízcí i každodenní kontakt s lidským utrpením, to vše znamená pro zdravotníky extrémní zátěž, se kterou se při výkonu své profese musí vyrovnávat. Právě tato náročná kombinace pak lékaře, lékařky, sestry, zdravotní bratry i další zdravotníky předurčuje k tomu, že jsou více ohroženi závislostmi na alkoholu, lécích i dalších návykových látkách. Podle různých studií se zneužívání návykových látek, nejčastěji právě alkoholu a léků, týká zhruba 10 až 15 procent zdravotníků. British Medical Association pak odhaduje, že zhruba u každého patnáctého zdravotníka se rozvine závislost. Toto riziko se týká dokonce i studentů a studentek zdravotnických oborů. Už během své profesní přípravy jsou totiž vystaveni negativním faktorům, které zvyšují pravděpodobnost, že budou ohroženi závislostmi.
Jak ukázala data Psychiatrické kliniky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, lékaři a lékařky patří k vůbec nejohroženějším syndromem vyhoření. „Je málo známou skutečností, že lékaři ve srovnání s jinými profesemi jsou v tomto směru nejohroženější skupinou. Kromě snahy vychovat v našem státě vyšší množství aktuálně nedostatkových lékařů musí patřit snaha o zachování dobrého zdravotního i psychického stavu zdravotníků ke společenským prioritám,“ zdůraznil přednosta kliniky profesor Jiří Raboch.
Tento závažný negativní stav se podle zjištění psychiatrické kliniky týká 30 procent z nich. Pro srovnání: jako nejvíce vyhořelí se ukázali lidé ve vrcholovém managementu firem, syndrom lze popsat u 38 procent z nich. „I když máte práci, která vás baví, je s ní spojen stres a jako první příznak se objevuje únava, později pocit ztráty smyslu a nakonec přichází cynismus,“ popisuje možný vývoj profesor Radek Ptáček, který se Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN podílí na výzkumu syndromu vyhoření. Tento stav přichází jako reakce na dlouhodobý stres a je do určité míry přirozeným důsledkem dlouhodobě trvající stresové situace. Podrobněji o důsledcích syndromu vyhoření mezi zdravotníky jsme psali zde.
Právě alkohol i jiné návykové látky se pak mohou celkem logicky stát nástrojem, jak alespoň na chvíli cítit úlevu. V menších dávkách totiž alkohol působí příjemně relaxačně a přináší pocit uvolnění. „Běžně sloužím i několik dní za sebou a mezi službami musím být v nemocniční ambulanci. Radši už ani nepočítám hodiny přesčasů, protože na oddělení je nás málo,“ popisuje svou každodenní práci čtyřicetiletý lékař, který jako internista působí v jedné velké české nemocnici. Po letech praxe se cítí vyčerpaný a jen obtížně hledá ve své práci smysl. „Pracuji s pacienty, kteří jsou ve špatném stavu, protože se o své zdraví nestarali, a běžně mi říkají, že jejich léčba nefunguje, ale obvykle vyjde najevo, že léky neužívají správně a doporučená režimová opatření nedodržují. Klidně utratí tisíce korun za nesmyslné doplňky stravy, ale když mají doplatit tři sta korun za skutečný lék, vztekají se,“ dodává s tím, že dát si panáka whisky večer před usnutím se pro něj stalo uklidňujícím rituálem. „Když se konečně dostanu domů, potřebuju rychle vypnout a alkohol na tohle funguje dobře,“ říká. Prý se sám neopíjí a ani by si nedovolil nastoupit službu pod vlivem alkoholu, ale zažil i životní období, kdy tvrdý alkohol potřeboval každý den ve větších dávkách. „Nejsem alkoholik, i když mi tehdy bylo hodně špatně, a právě alkohol mi pomáhal zvládnout napětí,“ shrnuje. Aniž by si to příliš uvědomoval, dostal se na hranici rizikového užívání a měl nakročeno k závislosti. Možnost v klidu, bezpečně a diskrétně mluvit o tom, jak se cítí a že se práce negativně podepisuje na jeho zdraví, ale v rámci svého pracoviště nemá.
Závislost je pro lékaře obrovské stigma
Závislosti nejsou obvykle tématem, o kterém by zdravotníci nahlas mluvili, když jde o ně samotné. Už jen proto, že jsou společností vnímáni jako někdo, kdo ví, jak žít zdravě, a tak se sám dokáže vyhnout pokleskům. „Lékaři jsou spojeni s obrovskou zodpovědností a také důvěrou veřejnosti. Jsme považováni za nezranitelné a za takřka schopné zázraků, když říkáme „uzdravíte se“. Ve skutečnosti ale nejsme o nic lepší než ostatní. Mnohdy jsme spíš horší,“ napsal před dvěma lety Peter Grispoon pro americký deník The Los Angeles Times. Sám se stal závislým na opiátech, což ho téměř stálo kariéru i pověst. Tento absolvent prestižní Harvardské univerzity, úspěšný lékař s vlastní praxí i ten, koho v USA označují jako „pilíř místní komunity“, byl ve skutečnosti roky závislý na opiátech, ke kterým se dostával velmi snadno. Dostával vzorky léků od farmaceutických firem, někteří pacienti mu sami odevzdávali preparáty, které už nepotřebovali, a stejně tak kolegové mu bez zbytečných otázek předepisovali to, o co si požádal. Navíc využíval to, že on sám mohl předepisovat léky, aniž by se kdokoliv vyptával.
Drsný náraz zažil až v okamžiku, kdy do jeho ordinace přišli dva detektivové, kteří vyšetřovali podezření ze zneužívání léků. V blízké lékárně totiž měli až podezřele vysoké počty receptů na opiáty na jméno osmnáctileté chůvy Grispoonových dětí. Fasáda dokonalosti se tehdy sesypala rychleji než domeček z karet. Grispoon se ale rozhodl se závislostí bojovat a o své cestě napsal autobiografickou knihu Free Refills.
„Jakmile se lékař nebo lékařka dostanou do osidel závislosti, jen zřídkakdy vyhledají pomoc. Ačkoliv by lékařské profesní organizace měly být v tomto osvícené, aby vnímaly závislost jako nemoc, často se na ni dívají spíš jako na zločin. Závislí lékaři a lékařky tak musí čelit obrovskému stigmatu, a je velmi pravděpodobné, že přijdou o svou licenci, pokud jejich problém vyjde najevo. Proto zůstávají ve stínu, dokud nedojde ke katastrofě: řízení pod vlivem návykových látek, chyba na operačním sále, nebo, jako v mém případě, obvinění ze závažného zločinu,“ shrnul Grispoon situaci v USA.
Jemu samotnému se podařilo po pěti letech očistit své jméno i dostat svou závislost pod kontrolu. Poté, co znovu získal zpět licenci nezbytnou k výkonu lékařského povolání, rozhodl se pomáhat dalším zdravotníkům, kteří bojují se závislostmi. Podle něj tak není cestou závislé lékaře a lékařky pouze tvrdě sankcionovat za jejich problémy a znemožnit jim výkon profese. Vhodnější je najít způsob, jak jim lidsky a se soucitem nabídnout účinnou pomoc a zároveň je nechat pracovat pod pečlivým dohledem. „Viděl jsem lékaře, u kterých došlo k procesu uzdravení, jak se vracejí zpět do praxe. Tato zkušenost u nich posílila vlastnosti, jenž mnoho lidí očekává od pečujících, a to pokoru, empatii a trpělivost,“ tvrdí Grispoon.
Vyhledat pomoc je pro zdravotníky těžší než pro jiné profese
Samotná závislost, ať už na alkoholu, lécích nebo jiných návykových látkách, je stále spojena se společenským stigmatem. Závislý člověk je tak okolím vnímán jako ten, kdo selhal a nezvládl svou situaci, případně jako někdo, kdo si za své problémy může sám a nezaslouží si soucit. Zdravotníci jsou v tomto ohledu v ještě těžší situaci, protože se nemohou tak snadno skrýt za anonymitu závislého pacienta jako ostatní. Mnohdy se obávají, že by se o ně staral kolega a vyšlo by najevo, jaké problémy mají.
„Tito lidé, kteří fungují s různou mírou postižení způsobeným závislostí, jen těžko budou hledat pomoc mezi svými vrstevníky. Těžko půjdou do nejbližší nemocnice, kde je všichni znají. A právě to je jedním z důvodů, proč jsou zdravotníci z hlediska péče tak obtížně zasažitelná skupina,“ popsal pro britský deník The Guardian Rory O’Connor, adiktolog a psychiatrický zdravotní bratr, který mimo jiné stojí za prvními programy pro léčbu závislostí u zdravotníků.
Podle něj stále funguje klišé, že alkoholik je někdo, kdo přišel o domov a žije na ulici, přitom naprostá většina alkoholiků na první pohled funguje normálně a svou závislost dokáže dobře skrývat. Mezi závislými tak běžně jsou humánní i veterinární lékaři, stomatologové, zdravotní sestry i bratři a další zdravotnické profese. „Zdravotníci obecně nejsou příliš dobří v hledání pomoci sami pro sebe, hlavně proto, že svou roli vidí v pomáháním druhých. Navíc stále existuje obrovská hanba a velké stigma spojené se slabostmi, jako je závislost,“ vysvětlil O’Connor.
Různá zahraniční data ale ukazují, že závislost na alkoholu znamená pro zdravotnické profese velký problém. Například British Medical Association předpokládá, že každý patnáctý zdravotník je závislý, nejčastěji na alkoholu. Německá studie z roku 2009, která se zaměřila na rizikové užívání alkoholu, cigaret a dalších návykových látek u lékařů a mediků v Braniborsku a Sasku, ukázala, že více než třetina zdravotníků a studujících zdravotních oborů vykazuje známky rizikového užívání alkoholu. Americká studie z roku 2012 publikovaná v žurnálu Archives of Surgery zaměřená na chirurgy a chirurgyně pak potvrdila, že tito lékaři a lékařky způsobili nejzávažnější profesní chyby právě v souvislosti s konzumací alkoholu. A právě ti, kteří rizikově užívali alkohol nebo již byli na něm závislí, chybovali nejčastěji.
Ludmila Hamplová
