Význam krve si lidstvo uvědomovalo již ve starověku a též s převody „čerstvé“ krve potřebným pacientům koketovali lékaři odedávna. Dlouho bylo oblíbenou všeléčebnou metodou pouštění žilou, které mělo odstranit škodlivé látky z těla. O transfuzi krve v dnešním slova smyslu se mohlo uvažovat, až když Angličan William Harvey objevil v roce 1616 krevní oběh. První úspěšnou přímou transfuzi krve z člověka na člověka provedl před 200 lety, 25. září 1818, britský profesor porodnictví James Blundell v Londýně.

 

Krevní transfuze je proces, během kterého je do krevního oběhu příjemce vpravena krev nebo krevní složky od dárce. Účelem krevní transfuze, kterou je možné považovat za specifický případ transplantace orgánu, je udržení života pacienta, který utrpěl ztrátu krve, nebo jehož krvetvorba je omezena nemocí.

Historicky první dokumentovaný převod krve provedl lékař papeže Inocenta VIII. roku 1492. Pokus o omlazení papeže krví tří chlapců ale skončil tragicky: všichni, včetně papeže, zemřeli.

Po objevení krevního oběhu v roce 1616 provedl první doložený převod krve mezi zvířaty (psy) v roce 1665 oxfordský lékař Richard Lower. První transfuze člověku se uskutečnila 15. června 1667. Osobní lékař francouzského krále Ludvíka XIV. Jean Baptiste Denis převedl horečkou sužovanému šestnáctiletému chlapci stříbrnou trubičkou do ramenní žíly necelé dvě deci krve z krční tepny beránka. Dopadlo prý to dobře.

Mohlo by vás zajímat

Denisův čin vyvolal protichůdný ohlas: konzervativní monarcha Ludvík XIV. byl pro, lékařská fakulta naopak proti. Kvůli nevalným výsledkům transfuzí byly ale další podobné pokusy v roce 1678 v Anglii, Francii a Itálii zakázány.

Transfuze krve se pak do nemocnic vrátily až počátkem 19. století. V září 1818 provedl osmadvacetiletý britský profesor porodnictví James Blundell v Londýně první úspěšnou přímou transfuzi krve z člověka na člověka, který trpěl rakovinou. Místo dosud obvyklého přímého spojení obou oběhů k tomu použil velkou injekční stříkačku. Další Blundellova transfuze ale nebyla úspěšná, protože došlo ke smrtelnému rozpadu červených krvinek (krevní skupiny ještě nebyly známé). V roce 1824 vydal Blundell knihu o transfuzi, kde zdůraznil, že člověku má být převáděna pouze krev lidská a provádění transfuzí vyžaduje velkou opatrnost.

Podle dokumentace bylo v letech 1667-1874 referováno o 129 transfuzích krve, ale pouze 42 pokusů bylo úspěšných.

V dalších letech vědci vyřešili několik problémů ohledně úspěšných transfuzí krve (například srážení krve), rozhodujícím předělem byl až objev krevních skupin v roce 1900 mladým vídeňským patologem Karlem Landsteinerem. Ten objevil první tři krevní skupiny, o rok později jeho kolegové identifikovali skupinu čtvrtou. Stejný objev o několik let později nezávisle učinil též český lékař Jan Janský. Ten krevní skupiny označil římskými číslicemi I, II, III, IV a až ve 30. letech 20. století byly krevní skupiny označeny A, B, AB a 0 podle Landsteinera.

Dalším krokem byl objev „konzervace“ krve pomocí citronanu sodného, který v roce 1914 učinil belgický chirurg Albert Hustin. I pak se ale při transfuzích občas objevovaly komplikace. Ty roku 1940 vysvětlil opět Landsteiner existencí takzvaného Rh-faktoru. Imunologická bezpečnost transfuzí byla definitivně zajištěna.

V českých zemích byla první doložená (a úspěšná) transfuze krve provedena 12. srpna 1879 asistentem chirurgické kliniky v Praze Antonínem Erpekem, který podal beránčí krev šestačtyřicetileté ženě, která trpěla rakovinou dělohy. Transfuzemi krve se proslavil též významný český chirurg Karel Maydl.

Krev jako ničím nezastupitelná tekutina byla k léčebným účelům využívána již ve starověku. Krvi byly připisovány omlazující účinky, filozof Empedokles již v pátém století před Kristem ztotožnil krev se životem. Ze starého Egypta se dochovaly zprávy o tom, že se členové vládnoucího rodu pro osvěžení koupali v krvi, římští patricijové si zase dodávali kuráže pitím krve gladiátorů. Podle římských rukopisů není vyloučeno, že již Egypťanům, Asyřanům i Římanům byla známa transfuze krve.

-čtk-