Stomatolog a stomatochirurg Petr Schütz již přes dvacet let žije v Kuvajtu, kde také pracuje jako lékař. Co ho ale v roce 1991 vedlo k tomu, že si vybral právě tuto zem, kde se za léta vypracoval na špičkového odborníka? A jak si zvykl na život v muslimské zemi? „Po příjezdu do Kuvajtu žádný zdravotník nenastoupí okamžitě do práce. Nejprve je nutné projít pro Evropana nepředstavitelnou mlýnicí byrokracie související s pobytovým povolením, ověřováním kvalifikace a pracovním kontraktem,“ říká ke svým začátkům Petr Schütz.
Pane doktore, v Kuvajtu pracujete přes pětadvacet let. Jenže nyní v České republice akutně scházejí lékaři – už téměř tisícovka – a podle České lékařské komory se bude situace s absencí lékařů ještě zhoršovat. Neplánujete návrat do Česka?
Návrat samozřejmě plánuji, ale ne abych v Čechách ještě pracoval. Jsem už podle českých měřítek v důchodovém věku a Kuvajt rozhodně není země, kde bych chtěl prožít zbytek svých dní. Ostatně by to ani nebylo možné: cizinci (zde se nám říká expatrianti, ale vlastně jsme ekonomičtí migranti) musejí Kuvajt opustit do měsíce od ztráty zaměstnání nebo ukončení zaměstnaneckého poměru výpovědí. Ve vaší otázce cítím jemný osten výčitky, které se nechci vyhnout. Já jsem v Kuvajtu vlastně podruhé. Vrátil jsem se už v roce 1995, dokonce na své původní pracoviště. Nicméně jsem tam nebyl vítán, nový přednosta kliniky, řečeno jeho vlastními slovy, nepotřeboval chirurga, ale lékaře schopného psát propouštěcí zprávy a vyplňovat výkazy pro zdravotní pojišťovny. Ucházel jsem se také o místo na jiné pražské klinice, dozvěděl jsem se ale, že konkurz je vypsán jen naoko a jeho vítěz je už předurčen. Po těchto zkušenostech pro mne bylo snadné se rozhodnout k návratu do Kuvajtu, kde mne ochotně přijali zpět. Myslím, že to bylo šťastné rozhodnutí z finančních, profesních i osobních důvodů.
Slyšela jsem, že na začátku devadesátých let se mělo kuvajtské ministerstvo zdravotnictví obrátit na tehdejší české ministerstvo zdravotnictví s prosbou o pomoc s náborem zdravotnického personálu – byl toto důvod vašeho odchodu do této země? A začal jste okamžitě po příjezdu do Kuvajtu působit ve svém oboru?
Ano, vydal jsem se do Kuvajtu na pozvání kuvajtského ministerstva zdravotnictví, které mělo po skončení války a irácké okupace v roce 1991 nedostatek lékařů. České ministerstvo distribuovalo toto pozvání a já jsem na nabídku odpověděl. Mou dodatečnou motivací byla skutečnost, že v Kuvajtu působil už před zmíněnou válkou v Zálivu čeští lékaři, mezi nimi MUDr. Slávek Šafář, CSc, který býval mým školitelem před nástavbovou atestací ze stomatologické chirurgie, a kterého jsem obdivoval a toužil pod jeho vedením někdy pracovat.
Po příjezdu do Kuvajtu žádný zdravotník nenastoupí okamžitě do práce. Nejprve je nutné projít pro Evropana nepředstavitelnou mlýnicí byrokracie související s pobytovým povolením, ověřováním kvalifikace a pracovním kontraktem. V té době ještě v Kuvajtu nebyly běžné počítače a veškerá agenda se zpracovávala papírově, a to tak, aby se při tom zaměstnalo co nejvíce úředníků. Všichni Kuvajťané totiž měli a dosud mají právo na zaměstnání ve státní službě. Kupříkladu výběr zálohy na plat mi zabral dva dny, proces si vyžádal čtrnáct kroků se čtrnácti podpisy různých dokumentů a čtrnácti razítky. Osoba podepisující nebyla nikdy totožná s osobou razítkující. Do vydání pobytového povolení – rezidence a podepsání kontraktu v mém případě uplynuly ode dne příletu necelé tři měsíce. Teprve ke konci tohoto období jsem začal více pracovat než cestovat po úřadech.
Byla tato země pro vás kulturním šokem? Je pro tamního lékaře těžké ošetřovat ženu – muslimku?
Kuvajt pro mne nebyl kulturním šokem. Možná se tomu zasmějete, ale o arabské kultuře jsem něco věděl už od dětství, kdy mou oblíbenou knihou byl román pro dospívající mládež „Vlastní cestou“ od českého orientalisty, etnografa a cestovatele Aloise Musila. Jako student jsem si ze zvědavosti koupil český překlad Koránu a přečetl jeho úvod. Vlastní text byl pro mne nestravitelný.
Existuje mnoho specifik arabského světa, z nichž pro mne asi nejhůře akceptovatelný je zvyk vyhýbat se negativním sdělením. Zeptáte-li se na jakoukoliv informaci, nikdo neřekne upřímně „nevím”. Žádná žádost není přímo odmítnuta, standardní odpovědí je „inshallah” (když Bůh dá). Další velkou bolestí je nedochvilnost. Pacienti běžně nedodržují objednací časy. Na operačním sále si nemůžu domluvit začátek výkonu na určitou hodinu s tím, že při mém příchodu bude pacient připravený a já budu moci bez čekání začít operovat. Musím se nejprve na sále osobně objevit a teprve poté sestry začnou organizovat převoz pacienta z lůžkového oddělení. Nikdo si totiž neumí představit, že bych mohl přijít včas. Pokud máme na operačním programu více kratších výkonů, stává se, že strávíme více času čekáním na pacienty, než jejich operováním. Je také nutno pamatovat na to, že rodinná a kmenová loajalita tu má přednost před pravdou a spravedlností.
Pokud jde o ošetřování žen – muslimek, náboženství v tom nehraje žádnou podstatnou roli. Důležitější je kulturní zázemí a vzdělání. Kuvajt je skutečně multikulturní společnost, i když ne integrovaná. Muslimka může být atraktivní vysokoškolačka mluvící angličtinou s dokonalým americkým přízvukem, oblečená podle poslední londýnské módy, a chovat se zcela samostatně a racionálně, nebo to může být negramotná potetovaná stařena v abáji a nikábu, o jejímž osudu rozhoduje manžel, nebo některý z dospělých synů. Většinou ale je to někde mezi těmito extrémy. Muslimové jsou velmi citliví na zvykovou etiketu ve vztahu k ženám, podle které je nepřípustná jakákoliv familiárnost. S ženskými pacientkami komunikujeme a zacházíme zásadně v přítomnosti příbuzných nebo alespoň sestry. Některé pacientky (nebo jejich manželé) odmítají být ošetřovány lékaři mužského pohlaví, je to ale spíš výjimečné.
Obtížné je pak ošetřování dětí, které jsou velmi často nezvládnutelné a z evropského pohledu nevychované. V případě nutnosti akutního ošetření dochází někdy až k hysterickým scénám.
Komplikuje kuvajtskému lékaři islám jako víra v nějakém ohledu jeho profesi? A co islámské právo šaría?
Pokud máte na mysli lékařovu víru, tak minimálně. Setkal jsem se s anesteziologem, muslimským fundamentalistou, který odmítal podávat anestezii pacientům s vrozenými vadami s odůvodněním, že člověk nemá napravovat co Alláh učinil. Přitom sám trpěl těžkou psoriázou, kterou si ze stejného důvodu neléčil. Překvapovalo mne, že si vůbec vybral medicínskou profesi. To ale byla výjimka. Jinak jsem nepozoroval u muslimských lékařů žádné handikepy související s jejich vírou, kromě značné dávky fatalismu. Co lékař-muslim neopomene, je pronést před začátkem obtížného výkonu formulku „Bismillah, ar-Rahman, ar-Rahim” (ve jménu Alláha dobrotivého a slitovného).
Problém nastává o Ramadánu, postním měsíci, kdy od východu do západu slunce muslimové nesmí jíst ani pít. Ramadán je pohyblivý svátek řídící se islámským kalendářem a letos připadl na konec května a červen, kdy zde slunce vychází ve čtyři hodiny ráno a zapadá před sedmou večer. To samozřejmě ovlivňuje negativně jak pacienty, tak u zdravotnického personálu (a nejen jeho) chuť a schopnost pracovat. Více k tomuto tématu jsem kdysi napsal sem.
Šaríja se v Kuvajtu praktikuje pouze u rodinného soudu pro muslimy, ostatní legální systém je sekulární, založený na britském, francouzském a egyptském právu. Zájemci o podrobnosti si můžou počíst zde.
Jako stomatolog, stomatochirurg jste před rokem 1989 působil na Dětské stomatologické klinice, kde se prováděly zákroky v oblasti čelistní a obličejové chirurgie na vysoké úrovni. Mohl jste tuto vaši specializaci přenést i do Kuvajtu?
Česká ústní, čelistní a obličejová chirurgie byla v Kuvajtu přítomna už od roku 1985 v osobě prof. MUDr. Josefa Kufnera, DrSc. Později jej nahradil můj již zmíněný školitel MUDr. Slávek Šafář, CSc. V době mého příjezdu zde působil i další vynikající odborník, MUDr. Pavel Kořínek, CSc. Od těchto skvělých lidí, nyní mých milých přátel, jsem se v Kuvajtu mnoho naučil. Musíte si uvědomit, že po 17 letech na Dětské stomatologické klinice jsem měl minimální zkušenosti s ošetřováním onemocnění a úrazů běžně se u dětí nevyskytujících. Tvořili jsme v devadesátých létech tým, který navštěvoval všechny velké kuvajtské nemocnice a operoval zde pacienty se závažnými úrazy a onkologickými onemocněními. Bez této zkušenosti bych býval samostatně neobstál. V současné době už Kuvajt má téměř dvě desítky vlastních specialistů v tomto oboru vyškolených v USA, Kanadě a Velké Británii, a celkem pět specializovaných pracovišť ve velkých nemocnicích. Moje současná role je vedení oddělení maxillofaciální chirurgie v jedné regionální nemocnici a externí výuka budoucích stomatologů na Faculty of Dentistry, Kuwait University.
Podle dostupných informací je v Kuvajtu státní, tedy bezplatná zdravotnická péče. Jak v praxi funguje?
Bezplatná zdravotnická péče se týká pouze kuvajtských občanů, a to do té míry, že je jim plně hrazeno i léčení v zahraničí, včetně cestovních nákladů a nákladů doprovázejícího rodinného příslušníka. Kuvajťané toho velmi často zneužívají a vyjíždějí za tzv. zdravotnickou turistikou přes zamítavé stanovisko lékařských komisí, které stanoví, zda je léčení konkrétního pacienta v Kuvajtu dostupné. Funguje tu klientelismus, stačí znát se s vysokým úředníkem ministerstva zdravotnictví, členem parlamentu nebo někým z vládnoucí rodiny.
Expatrianti a osoby bez státní příslušnosti jsou účastni povinného zdravotního pojištění hrazeného zaměstnavatelem, v případě nepracujících rodinných příslušníků jejich pracujícími sponzory. Donedávna tu existovaly poměrně snesitelné regulační poplatky za vyšetření ve specializovaných klinikách, US, CT a MRI, za hospitalizaci a za předpis některých léků, jinak vyhrazených pouze pro kuvajtské občany. To se bohužel radikálně změnilo loňského roku, kdy se všechny poplatky násobně zvýšily a zavedly se poplatky za ošetření. Tím se zdravotnické služby staly pro nejchudší, nejmizerněji placené expatrianty, velmi obtížně dostupnými. Tak kupříkladu pacient trpící kolemčelistním zánětem způsobeným neúplně prořezaným zubem moudrosti typicky nejprve navštíví polikliniku, kde zaplatí 1 dinár. Odtud je odeslán na naše pracoviště, kde zaplatí 2 dináry za registraci, 5 dinárů za panoramatický rentgenogram a 10 dinárů za chirurgickou extrakci. Celkem tedy 18 dinárů (1KWD = 73 CZK). Pokud musí být přijat do nemocnice, platí 10 dinárů denně za hospitalizaci plus další náklady za různá laboratorní vyšetření. Přitom oficiální minimální měsíční mzda činí 60 dinárů, ale zametač, nosič, uklízečka, pomocnice v domácnosti jsou často placeni méně a ještě s mnohaměsíčním zpožděním. Z těchto poplatků byl zanedlouho vyňat domácí personál kuvajtských občanů (služky, řidiči, chůvy), protože jinak by Kuvajťané za ně museli sami platit. Už se mi několikrát stalo, že pacienti přijatí akutně do nemocnice pro úrazy odešli před operací, protože si tyto náklady nemohli dovolit. V případě závažných onemocnění nám někdy nezbývá než apelovat na nadřízené, aby pacientovi poplatky prominuli, nebo pro ně alespoň vypsali zprávu pro některou z islámský charit.
Je v Kuvajtu vyspělejší zdravotnictví, nežli v České republice? Jak v Kuvajtu vypadají nemocnice, či operační sály?
Kuvajtské zdravotnictví je hodnoceno Světovou zdravotnickou organizací jako vyspělé a srovnatelné se zdravotnickými systémy západní Evropy. Já mohu poskytnout pouze subjektivní náhled založený na osobní zkušenosti, objektivní parametry jsou dohledatelné na internetu. Hlavní rozdíl proti ČR je nepochybně v úrovni financování. Od toho se odvíjejí platy kvalifikovaného personálu, bohaté přístrojové vybavení, nadstandardní až rozmařilé personální obsazení pracovišť a permanentně probíhající rekonstrukce stávajících nemocnic, i výstavba nových specializovaných center. Kdyby byly ohromné prostředky vložené do rozvoje sítě zdravotnických zařízení vynaloženy racionálně (toho času jsou ve výstavbě projekty v hodnotě více než miliardy dolarů), byl by Kuvajt zdravotnickým rájem. Kupříkladu již před dvěma roky byla dokončena zbrusu nová nemocnice určená výhradně po Kuvajťany, která dodnes není zprovozněna kvůli problémům s odpadními instalacemi, nedostatku personálu a nedořešeným financováním provozu. Mé vlastní oddělení se loňského roku přestěhovalo do nové budovy stomatologického centra, která není plně využívána pro nedostatek personálu. Celý projekt byl realizován bez koordinace s budoucími uživateli. Je tu operační sál, který nemůžeme užívat pro nedostatky ve vybavení a nesouhlas anesteziologického oddělení, protože budova je vzdálena od vlastního nemocničního komplexu a v případě komplikací by nebylo možno pacienta bezpečně přemístit na jednotku intenzívní péče. Budova měla mít počítačový informační systém, ale namísto toho stále máme papírové karty. Mnoho ambulantních pacientů nemá řádné zdravotnické záznamy. O vystavení ambulantní karty musím u každého pacienta se závažnou diagnózou zvlášť požádat recepci žádankou s razítkem. Bylo mi kdysi vysvětleno mým tehdejším ředitelem, že vystavovat karty všem pacientům by příliš zatížilo pracovnice v recepci (což jsou většinou Kuvajťanky).
Naproti tomu v nemocnici někdy najdu na lůžkových odděleních více personálu, než pacientů a počet pomocného personálu (uklízeček, sanitářů, poslíčků) je zcela neuvěřitelný, takže při střídání směn jich přijíždějí a odjíždějí plné autobusy. Záznamy do chorobopisů v nemocnici jsou psány ručně, často nečitelně. Počítačový informační systém je navržen neprakticky a často kolabuje, mnoho použitého softwaru je nelegálního.
Operační sály jsou zde moderně vybaveny a velkoryse osazeny personálem, ať už sesterským, nebo pomocným. Proti evropským nemocnicím se ale vše děje zpomaleným tempem. Také některé postupy dnes považované za samozřejmé se často nedějí konzistentně. Velmi často se setkávám s tím, že takzvaný time in, tedy procedura před zahájením operace, která má zajistit bezpečnost pacienta (identifikace pacienta, druh operace, operovaná strana, předpokládaný čas, předpokládané krevní ztráty atd.) je přeskočena, ale přesto mi sestra po operaci dá podepsat příslušný formulář. Mnoho muslimských lékařek a sester také nedbá na „ústrojovou kázeň” a nosí na sále stejný hidžáb, ve kterém přijely z domova. Často také nemám kontrolu nad tím, zda se stážistky správně chirurgicky myjí, protože to vyžaduje vyhrnout si rukávy nad lokty a já jako muž nesmím tu jejich odhalenou kůži vidět.
Mladí kuvajtští lékaři jsou pyšní na svá zahraniční školící pracoviště a s oblibou nosí jejich tzv. scrubs, tedy sálové uniformy po celý den a přijíždějí v nich oblečení už z domova, aniž by se na sále převlékli. Mnoho z nich se také jako absolventi zejména amerických a kanadských univerzit považují za nadřazené a na jakoukoliv kritiku reagují podrážděně.
Jaké máte k dispozici přístrojové vybavení?
Přístrojové a nástrojové vybavení pro náš obor by mohlo být špičkové, kdybychom dostali, co si objednáme. Bohužel ale neskutečné byrokratické překážky stojí v cestě racionálnímu využití nemalých finančních prostředků. Kupříkladu soupravy pro fixaci obličejových zlomenin máme od čtyř různých výrobců, ale žádnou z nich kompletně vybavenou nástroji. Často musím při operaci nechat otevřít tři soupravy, abych dal dohromady vše potřebné. Moje objednávka spotřebního materiálu nejprve jde k hlavnímu odborníkovi naší specializace, poté na oddělení stomatologické péče ministerstva, poté na odbornou komisi, ve které nikdo naši specializaci nereprezentuje, poté na ekonomickou komisi, která posléze vypíše výběrové řízení. Co se děje dál už nevím, ale výsledkem je zásilka zcela odlišná od mých požadavků, doručená za dva až čtyři roky.
Specifickým problémem oboru ústní, čelistní a obličejové chirurgie je, že spadá pod „dental administration“ ministerstva zdravotnictví, což je z definice ambulantní služba, zatímco těžiště naší práce je v nemocnici a na operačním sále. Naši nadřízení na administrativní úrovni se nezajímají o naši práci v nemocnici, je pro ně důležitá pouze spokojenost ambulantních pacientů a krátké objednací doby na banální výkony, jako jsou nekomplikované zubní extrakce, které by správně měly být prováděny praktickými stomatology na poliklinikách. To se ale neděje pro jejich špatnou odbornou úroveň a někdy vyslovenou lenost a alibismus. Naproti tomu nemocniční administrátoři nás vidí jako cizorodý element a často nejsou ochotni pomoci s řešením našich problémů. Moje mladé kuvajtské kolegy toto znechucuje a prakticky všichni plánují po odpracování povinných let ve státním zdravotnictví odejít do soukromé praxe, kde si za jednu velkou operaci mohou účtovat více, než kolik dělá můj měsíční plat.
Nedávno jsem hovořila s lékařem, který vyjíždí na mise s Lékaři bez hranic. Pobýval ve válkou sužovaném Jemenu a v subsaharském Jižním Súdánu. Hovořil o bídě, o podvyživených dětech, o hladomoru, o infekčních a tropických onemocněních… Do jaké míry byl Kuvajt a jeho obyvatelé na začátku devadesátých let zdecimováni válkou v Perském zálivu?
Já jsem do Kuvajtu přijel v červnu 1992 a byl jsem překvapen, jak málo známek okupace a války tu přetrvávalo pouhých 15 měsíců po jejím skončení. Nic takového jako současný Jemen nebo Súdán. Musíte si uvědomit, že Kuvajt byl už před iráckou okupací superbohatou zemí a okupanti jej za půlrok nestačili totálně zdevastovat, ovšem s výjimkou ropných polí, která se podařilo uhasit a zprovoznit až za mnoho měsíců po osvobození.
Jak Kuvajt bojuje s infekčními, či případně i tropickými onemocněními?
Podle WHO se za tropické nemoci považují ty, které se vyskytují výhradně nebo převážně v tropech. Patří sem především malarie, leishmanioza, schistosomiáza, onchocerciáza, lymfatická filarióza, Chagasova nemoc, africká trypanosomiáza, a hemorrhagická horečka dengue. Kuvajt ale neleží v tropické oblasti a tyto nemoci zde proto nejsou endemické. Většinu obyvatel Kuvajtu tvoří expatrianti, převážně z indického subkontinentu a jihovýchodní Asie, ti sem sporadicky mohou některé z těchto nemocí zavléci. Větším problémem je však velký počet Egypťanů – zhruba půl miliónu -, kteří jsou ve vysokém procentu promořeni virem hepatitidy C, který může způsobit karcinom jater, což je třetí nejčastější příčina smrti v Egyptě po infarktu myokardu a mozkové příhodě. Ve své vlastní praxi se relativně často setkávám s tuberkulózou krčních lymfatických uzlin, především u pacientů z Indie, Pákistánu a Bangladéše. Pak tu jsou samozřejmě běžná virová onemocnění.
Jaká je v Kuvajtu proočkovanost obyvatel a hlavně dětí?
Vlastní kuvajtská domácí populace je velmi dobře proočkovaná, očkování pro děti je povinné, a to i pro děti expatriantů.
Dotýká, či dotýkalo se Kuvajtu běsnění Islámského státu?
Do Kuvajtu bylo z tzv. Islámského státu ještě dost daleko, navíc je tu předsunutá americká vojenská základna. Asi mediálně neznámější spojitostí mezi Kuvajtem a Islámským státem byl fakt, že jeden z jeho brutálních teroristů, Jihadi John, byl Kuvajťan. Kuvajt utrpěl jen jediný masivní teroristický útok na šíitskou mešitu v roce 2015, pachatelem ale byl Sauďan. Z hlediska teroru je Kuvajt pravděpodobně bezpečnější, než evropské metropole.
Přijímá Kuvajt nějaké imigranty?
Pokud máte na mysli ilegální ekonomické migranty nebo uprchlíky, tak ne. Jak už jsem zmínil, většina kuvajtské populace jsou imigranti – expatrianti, ale legální. Jejich pobyt je striktně vázán na zaměstnání. Jsou tu samozřejmě i ilegálové, ale většinou takoví, kteří ztratili práci a tudíž i pobytové povolení, nebo kteří sem přicestovali na zfalšované pracovní povolení. Policie na ně pravidelně pořádá zátahy a deportuje je do zemí původu (více zde a zde).
Evropu ještě před pár dny sužovala obrovská tropická vedra. Ta ale v Kuvajtu musíte zažívat dennodenně… Jak jste s tamními podnebními podmínkami srostl?
Upřímně řečeno, v posledních letech se vyhýbám cestování do Evropy v letním období. Zde jsou samozřejmě letní teploty ještě vyšší, v současné době šplhají až k 50°C a v noci nepoklesnou pod 30°. V bytech a ve všech veřejných budovách je účinná klimatizace, jejíž nepřetržitý provoz je umožněn nízkou, státem subvencovanou cenou elektřiny. Momentálně mám doma příjemných 23°. Klimatizace je také absolutně nezbytná v autech. Můj problém je spíš opačný: v nemocnici přechovávám svetr, protože místnosti jsou často přechlazené, na operačním sále si někdy musím oblékat dvojitý empír. Pokud jde o pohyb venku, Arabové většinou nosí diždášu (volnou bílou košili sahající až ke kotníkům), na hlavě pak gutru (velký bavlněný šátek stínící obličej ze stran). Horší to mají ženy, jejich tradičním oděvem je abája (černý plášť zahalující je od hlavy po paty), pod kterou navíc mají domácí šaty.
Nemohu nezmínit českého premiéra Andreje Babiše a ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (za hnutí ANO). Andrej Babiš při červencovém hlasování o důvěře vládě zmínil, že se jeho kabinet zaměří na hledání systémových řešení, na zlepšení pracovních podmínek zdravotnických pracovníků a na úpravy systému jejich vzdělávání. Chce také řešit nedostatek lékařů tím, že lékařským fakultám dá víc peněz na příjetí většího počtu studentů. Věříte Babišovi jeho úsilí?
Situaci ve zdravotnictví sleduji jak v internetových médiích, tak prostřednictvím rozhovorů s kolegy a přáteli v Čechách. Jakkoliv jsem si vědom zvýšené nevraživosti veřejnosti vůči mzdovým požadavkům zdravotníků a zejména mladých lékařů na internetových diskusních fórech, nemohu než s těmito požadavky sympatizovat. Kdysi v sedmdesátých létech minulého století jsem se v publikaci „Civilizace na rozcestí“ od Radovana Rychta dočetl, že kumulativní příjem vysokoškoláka se s kumulativním příjmem dělníka zaměstnaného od 18 let v Československu srovná teprve až oba dosáhnou věku 50 let. Myslím, že současná situace není o mnoho lepší. Zejména žalostné jsou ale platové podmínky učitelů na lékařských fakultách a financování těchto škol obecně. Nevím proč bych neměl věřit úsilí pana premiéra tuto situaci napravit.
A co si myslíte o ministru Vojtěchovi?
Na pana ministra Vojtěcha žádný vyhraněný názor nemám, ale přijde mi osvěžující jeho mládí a umělecká minulost. Z jeho životopisu je zřejmé, že jde o velmi inteligentního a schopného člověka. Rozhodně mi připadá vhodnější osobou na této pozici, než jeho předchůdce.
Olga Böhmová
