Útok střelce, delší blackout nebo evakuace – to jsou situace, na které není řada českých nemocnic (o poliklinikách ani nemluvě) skoro vůbec připravena. Zatímco některá zařízení investují do cvičení, školení zaměstnanců i kvalitních služeb bezpečností agentury, jiná problematice nevěnují pozornost a jejich připravenost na krizové situace zůstává na papíře. Poukázal na to sněmovní seminář s názvem Připravenost zdravotnických zařízení na mimořádné události, který se konal v červenci pod záštitou šéfky zdravotnického výboru profesorky Věry Adámkové (problematice ze systémového hlediska jsme se věnovali zde).
„Fyzická bezpečnost nemocnic je velmi různá,“ konstatuje viceprezident Komory podniků komerční bezpečnosti Petr Hartmann. „Zdravotnická zařízení jsou velmi vulnerabilními objekty z pohledu možných následků násilných hrozeb, ale i různých dílčích útoků problémových či rizikových osob,“ varuje přitom Barbora Vegrichtová z katedry kriminální policie Fakulty bezpečnostně právní Policejní akademie ČR v Praze.
Nemocnice patří mezi tzv. měkké cíle, tedy zařízení, kde se koncentruje velké množství lidí, avšak míra zabezpečení je nízká. Oproti jiným veřejným místům tu navíc nastává specifická situace daná zákonem o zdravotních službách, kde se předpokládá volný přístup osob, vozidel a materiálu plynoucí z nároku obyvatel na lékařskou péči. Na rozdíl od dob minulých dnes nemocnice zůstávají otevřené, návštěvy jsou možné prakticky celý den, oddělení nebývají uzavřená a vrátnice je nezřídka automatická, takže proniknout do objektu s nekalými úmysly není žádný problém. Přes den pak cirkulaci pacientů zvyšují ambulance umístěné v nemocnici, obvykle s přeplněnou čekárnou. Branami velkých nemocnic tak denně projdou tisíce lidí a projedou stovky aut. Vedle toho nemocnice skladují množství materiálu a chemikálií, z nichž například chlor patří do kategorie nebezpečné, a také produkují množství biologického a jinak nebezpečného odpadu. A jak známo, kvůli nedostatku personálu je běžné, že má oddělení v noci na starosti jedna sestra, která tak nemá úplný přehled o tom, co se kde děje.
„Fyzická bezpečnost na potřebné a trvale udržitelné úrovni je zajištěna u nemocnic, kde vrcholové vedení a orgány chápou její význam. V takových nemocnicích má bezpečnostní management vytvořen potřebný prostor pro práci a přidělené i nezbytné prostředky. Jsou implementována příslušná interní, organizační, technická i bezpečnostní opatření a je navázána úzká součinnost s Policií ČR a obecní policií. Ostrahu v takovýchto nemocnicích zajišťuje bezpečnostní služba, která má fungující systém řízení kontroly a logistické podpory, její pracovníci jsou zdravotně způsobilí, spolehliví a mají potřebnou kvalifikaci. Na opačném konci spektra jsou nemocnice, u kterých jejich vedení zastává názor, že omezené prostředky, které mají k dispozici, je třeba věnovat na jiné účely. Fyzická bezpečnost je realizována na základě desítky let starých opatření a s technologiemi, které jsou výkřikem techniky 90. let. Ostrahu zajišťuje bezpečnostní služba, která je vybrána na základě jediného kritéria: nejnižší cena,“ popisuje Petr Hartmann, který zdůrazňuje, že bezpečnostní agentura by měla mít kvalitní systém, úroveň řízení kontroly, znalost prostředí i prokázané výsledky.
Citlivost nemocnic Hartmann ilustruje na zhruba rok starém incidentu v Masarykově nemocnici v Ústí, kdy došlo k pokusu o krádež kabelu. Zatímco za normálních okolností by byla škoda kolem dvou set tisíc, v tomto případě došlo k ochromení základních funkcí nemocnice na několik dní, pacienti se rozváželi jinam a škody se vyšplhaly do milionů.
Jaká lze tedy přijmout opatření? „Když odhlédneme od politických dopadů, můžeme na základě praxe přijmout hypotézu, že při srovnatelné intenzitě útoku charakteru majetkové trestné činnosti a útoku psychicky labilního, ozbrojeného teroristy jsou dopady na fungování nemocnice obdobné. Jestliže přijmeme tuto zjednodušenou hypotézu, pohybujeme se ve známém prostředí: stačí důsledně realizovat obecně známá opatření pro prevenci a odvracení majetkové trestné činnosti a zajištění vnitřního režimu nemocnice. K tomu je samozřejmě nutné doplnění o včasnou a objektivní informační kampaň, která zabrání panice a omezí negativní dopady v politické rovině,“ navrhuje Hartmann.
Důležitým aspektem v tomto směru přitom zůstává zdělávání pracovníků ve zdravotnictví. Podle profesor Leoše Navrátila, předsedy Společnosti pro radiobiologii a krizové řízení ČLS JEP, by tak už střední, vyšší i vysoké školy měly problematiku zohledňovat a učit své studenty, co všechno může nastat a jak na situaci reagovat. Vedle toho je na místě mít systematizovaná místa pro specialisty, kteří by dohlíželi na to, zda a za jakých okolností jsou zdravotnická zařízení schopna zajišťovat služby v nestandardních situacích. „Tady jsme bohužel na začátku“ konstatuje Václav Fišer ze Společnosti krizové připravenosti ve zdravotnictví ČLS JEP.
Rychlá evakuace – Achillova pata nemocnic
Jednou ze slabin zdravotnických zařízení přitom zůstávají evakuace. „Evakuace dnes absolutně nejsou zpracovány a nikdo netuší, jak by se měly řešit,“ konstatuje Leoš Navrátil. Jeho slova potvrzuje také Jaroslava Hejdová z odboru bezpečnosti a krizového řízení na ministerstvu zdravotnictví. „Od roku 2015 se věnujeme evakuaci zdravotnických zařízení, protože víme, že to je velké téma a zatím se mu v ČR lůžková zdravotnická zařízení příliš nevěnovala. Teď jsme podepsali memorandum o spolupráci pro zajištění evakuace nemocnic v Praze, protože rychlá evakuace je jejich Achillova pata,“ uvádí Jaroslava Hejdová.
Proč by evakuace byla pro mnohá zdravotnická zařízení velký problém? Plány často nejsou příliš praktické a zejména u klinik bývají pouze formalitou. Tak například v množství cedulí, které jsou v nemocnici umístěny, může zaniknout označení únikových východů. „V případě, že dojde ke krizové situaci, může být nemocný dezorientován,“ konstatuje Leoš Navrátil s tím, že značení navíc často bývá nevýrazné, zvláště když si uvědomíme, že by prostor mohl být zakouřen. Podle Miroslava Štěpána, emeritního generálního ředitele Hasičského záchranného sboru, jsou problém také evakuační výtahy, které by měly mít nezávislý zdroj elektrického proudu. Navíc traumaplány nijak neřeší, kam vůbec lidé z nemocnice budou evakuováni. A to vůbec nemluvíme o tom, jakým způsobem evakuovat pacienty na přístrojích.
„To jsou otázky, které by se měly řešit v plánech krizové připravenosti. Bez spoluúčasti vyškoleného zdravotnického personálu to navíc neumí zajistit žádný záchranný systém, takže by měl být nácvik krizových situací a prověrky připravenosti součástí trvalé přípravy personálu,“ zdůrazňuje Miroslav Štěpán. Podle Vlasty Neklapilové z brněnské úrazové nemocnice mohou navíc tato cvičení odhalit některé slabiny systému.
Ještě horší situace je u poliklinik. Ty jsou dnes nezřídka umístěny v pronajatých prostorách mnohapatrových budov s několika výtahy, z nichž ne všechny jsou evakuační. „Je sice hezké, že tu dle předpisů visí evakuační plán, ale jsem přesvědčen, že ani zaměstnanci nevědí, že tam vůbec je, a je pofidérní představa, že by ho někdo studoval. Málokterý provozovatel se stará o bezpečnostní předpisy, takže personál neví, jak v případě krizové situace postupovat, a nemůže tedy ani instruovat pacienty. Pokud jsou navíc v části budovy kanceláře, stává se, že jsou nouzové východy uzavřeny, aby pacienti část administrativní neobtěžovali,“ konstatuje Leoš Navrátil.
Dlouhodobý blackout by znamenal konec zásobování vodou
Jednou ze situací, která může jednou za čas postihnout každou nemocnici, je výpadek elektřiny. Paseku přitom může nadělat i pouhých pár minut trvající blackout, což si před nedávnem vyzkoušela i Nemocnice Na Homolce, která se pak s následky potýkala celý den.
„Nemocnice jsou v zásadě systémem dieselagregátů a dalších kontinuálních zálohování kritických uzlů zajištěny. Co však zatím zajištěno úplně není, je speciální vyšetřovací technika. Tyto záskokové zdroje totiž nemají zcela vyhlazený proud – pokud by ho měly mít, byly by to neuvěřitelné náklady, které by třeba pořízení CT zvedly na dvojnásobek. Je to tedy otázka na další výzkum a vývoj,“ konstatuje náměstek ředitelky VFN pro vědu, výzkum a vzdělávání Jan Bříza. Miroslav Štěpán pak uvádí, že při zásobováním dieselagregáty nepůjdou ani počítače, protože mají vyšší požadavek na toleranci frekvence.
Ještě větší problém v případě dlouhodobějšího výpadku je zásobování vodou. „Nouzové zásobování vodou v současnosti nemá prakticky žádná nemocnice. Operovat se může i bez vody, ale voda je potřeba na nejběžnější složku, a to je splachování,“ připomíná Bříza. Příprava na dlouhodobé výpadky energie přitom není ani součástí traumaplánů.
Většina útoků je plánovaná
Problematikou, z níž v Evropě obecně panují velké obavy, jsou teroristické útoky. V Česku je však toto riziko malé a dosud se řešily jednotky případů. Oproti tomu problematika agresorů a aktivních střelců je aktuálnější.
„Klíčovou otázkou zůstává detekce rizikových a problémových osob. Bezprostředně se to týká i problematiky aktivních střelců nebo extrémních agresorů, což je fenomén, který hrozí české společnosti daleko reálněji než například teroristické útoky. Je třeba zdůraznit, že řada těchto osob nemusí být motivována ideologií či náboženským přesvědčením, ale samotný útok může být aktem msty. Tady je třeba položit senzitivní otázku, že se útočníci ve zdravotnických zařízeních mohou zformovat i ze zdravotnického personálu. Hrozba může být interní – může jít buď o propuštěného zaměstnance, nebo zaměstnance, který se dostane do konfliktu s vedením, má osobní či sociální problémy,“ upozorňuje Barbora Vegrichtová.
Útokům je přitom možné nezřídka předejít. „Zejména v souvislosti s útoky střelců panuje mnoho mýtů. Traduje se, že jsou nepředvídatelné a vznikají spontánním způsobem, ale opak je pravdou. Z útoků, které byly dosud zdokumentovány, bylo zjištěno, že z 90 procent byly dopředu plánovány a pachatelé si monitorovali prostor, na který pak zaútočili. Opakovaně ho navštívili a případně mohli inscenovat i různé scénáře, jako je telefonát a výhružka bombou. Byly zaznamenány případy, kdy útočník takto trénoval na skutečný útok a sledoval pohyb na místě, kdy přijedou složky IZS, policie a tak dále. Je proto třeba všímat si varovných signálů. To bezprostředně souvisí s edukací a vzdělávacím procesem,“ dodává Vegrichtová.
Zatímco riziko, že se v nemocnici objeví šílený střelec, je poměrně malé, s agresivitou v mírnější podobě se zdravotníci setkávají téměř denně – a měli by na ni umět reagovat. „Velký význam má edukace personálu. V naší nemocnici se navíc držíme věrných pracovníků, kteří u nás pracují pět, deset, ale i dvacet let. Všichni se tedy znají a vědí, jak reagují. Po hovoru se sestrami bylo konstatováno, že odmítají ochranný prostředek typu paralyzér – mají pocit, že v denním provozu s běžnými incidenty je lépe pořídit dobrým slovem. Máme ale dobrou spolupráci s městskou policií a díky červenému tlačítku na vysílačce mohou pracovníci urgentního příjmu přivolat jejich pomoc, takže se do pěti minut dostaví,“ dodává Vlasta Neklapilová z brněnské úrazové nemocnice.
Michaela Koubová
