Dvakrát jejich návrh na prolomení anonymity dárců pohlavních buněk neprošel, přesto jej skupina poslanců předkládá znovu. Nijak se netají s tím, že asistovaná reprodukce je něco „nepřirozeného“, a tak je třeba ji omezit. Postoj odborné veřejnosti je nezajímá, a proto redakce Zdravotnického deníku oslovila experty a expertky, kteří se na rozdíl od těchto politiků neplodným párům denně věnují.
Proč se také nezkoumá identita biologických otců „kukaččích dětí“, když stejná skupina poslanců už potřetí předkládá návrh, který by měl prolomit anonymitu dárců pohlavních buněk? Mezi dětmi, které vzniknou „přirozeně“ nebo „nepřirozeně“ přece není rozdíl. To vzkazují odborníci na asistovanou reprodukci zákonodárcům, kteří chtějí změnit zákon o specifických zdravotních službách s cílem zasáhnout do stávajícího fungování asistované reprodukce v Česku. Skupina šesti poslanců napříč politickými stranami, kteří se netají svou blízkostí ke katolické církvi a jejím názorům na umělé oplodnění, se zaklíná tím, že pouze chtějí chránit zájem a právo dítěte znát identitu svých rodičů. Ve skutečnosti ale útočí na asistovanou reprodukci jako takovou. Podrobněji jsme o poslaneckém návrhu informovali v článku Útok na umělé oplodnění opět ve hře.
O to je překvapivější, že skupina poslanců v čele s Jitkou Chalánkovou (TOP09), kteří stojí za návrhem zákona, své kroky nijak nekonzultovala s těmi, jejichž práci hodlají ovlivnit. „Je to již potřetí, co se uvedená skupinka poslanců snaží nezměněnou a medicínsky zcela chybnou argumentací, protože bez jakékoliv konzultace s odbornou společností, významně komplikovat řadě párů s poruchou plodnosti přístup k léčbě, kterou potřebují,“ upozorňuje docent Tonko Mardešić, vedoucí lékař pražského Sanatoria Pronatal. Odborná společnost, konkrétně Sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti (ČGPS) ČLS JEP se přitom snažila vysvětlit, v čem je návrh zákona nesmyslný, ale marně. „Na parlamentní seminář, který byl při prvním předložení jejich návrhu uspořádán, se bohužel nikdo z předkladatelů nedostavil, aby obhájil své návrhy,“ dodává.
Budeme testovat všechny novorozence, aby znali své otce?
Pokud by byl poslanecký návrh přijat, znamenalo to hned několik problémů, a to jak pro kliniky asistované reprodukce, tak pro jejich pacienty a pacientky. V Česku se podle údajů Sekce asistované reprodukce ČGPS ČLS JEP každý rok zhruba 5 % dětí narodí právě díky metodám asistované reprodukce, z toho asi jen 0,25 % vznikne díky darovaným pohlavním buňkám. „Výbor SAR ČGPS jednoznačně nedoporučuje přijetí takové úpravy zákona, která by povinně odhalovala identitu dárců a dárkyň pohlavních buněk. Je jistě možné zavést paralelně oba způsoby darování, tedy anonymní i neanonymní (pro ty dárce a příjemce, kteří na toto přistoupit chtějí), ale nelze připustit, aby neanonymní darování bylo možností jedinou,“ konstatuje výbor sekce odborné společnosti ve svém prohlášení, které má redakce Zdravotnického deníku k dispozici. „V našem zákonodárství a v podmínkách naší národní kultury je silně zažito a po dlouhá léta zákonem utužováno dárcovství spermatu i oocytů jako plně anonymní akt a veškeré taktiky a strategie jsou tomuto přizpůsobeny,“ dodává výbor. Konkrétně se český model nejvíce blíží Belgii a Nizozemsku. Například v Německu a Rakousku je ale léčba pomocí darovaných vajíček díky tamním zákonům pro páry velmi komplikovaná a tyto naopak odjíždějí se léčit do jiných zemí s přijatelnějším zákonodárstvím. „Je známo, že v zemích se zavedením striktního odhalení identity program ‚obecného‘ darování pohlavních buněk prakticky zaniká a omezuje se téměř a výhradně na darování pohlavních buněk mezi příbuznými,“ upozorňují lékaři a lékařky ve svém stanovisku.
Přijetí návrhu zákona by současně zavedlo nerovnost mezi dětmi počatými „přirozeně“ a těmi, co vzniknou „nepřirozeně“. „Nelze připouštět, aby byla zavedena jakákoliv diskriminace vůči lidem zplozeným pomocí asistované reprodukce, jak tomu napovídá snaha o kodifikaci povinného úředního zkoumání toho, zda osoby, které byly narozeny po technikách asistované reprodukce, nejsou náhodou příbuzní. Toto by znamenalo použití eugeniky na nesprávném místě,“ shodují se experti a expertky na asistovanou reprodukci s tím, že případné „příbuzenské sňatky samy o sobě nijak nezvyšují genetické riziko v populaci, jenom odhalují recesivně děděné znaky a onemocnění rodin, která se na pozadí příbuzenských sňatků takto mohou manifestovat“.
Navíc ne všechny děti, které vzniknou „přirozeně“ skutečně zná svého biologického otce. „Rodí se nejméně 10 % dětí, které přirozeně nebyly zplozeny v rámci partnerského svazku či nevědí, kdo je jejich biologickým otcem. Zcela objektivně se jedná o mnohem větší podíl lidí, nežli tvoří podíl lidí narozených z asistované reprodukce po použití spermií či oocytů dárkyně,“ zdůrazňuje výbor. Jako velmi nešťastný vnímá poslanecký návrh také Štěpán Machač, vedoucí lékař olomoucké IVF Clinic: „Pokud by mělo každé dítě znát své pravé biologické rodiče, bylo by nutno testovat všechna těhotenství po porodu na otcovství – není přece rozdíl mezi těhotenstvím vzniklým přirozeně pohlavním stykem nebo asistovanou reprodukcí.“ Přijetí zákona by podle něj mělo na práci center asistované reprodukce výrazný vliv. „Muselo by se více vysvětlovat a papírovat, a tak by pacienti začali jezdit za anonymními dárci do zahraničí,“ shrnuje.
Mohlo by vás zajímat
Rodič je ten, kdo své dítě miluje, ne dárce buňky
Není to poprvé, co se odborná společnost ozývá proti tomuto poslaneckému návrhu. Ve svém stanovisku z roku 2014 například upozorňovala na to, že se jedná o nesystematický návrh předkládaný bez potřebné konzultace s odborníky, který navíc je předkládán „zcela nekoncepčně“ s tím, že zákonodárci nemají znalosti o možnostech léčby neplodnosti. Současně odborníci kritizovali „osobní motivaci poslanců a zavrhování léčby neplodnosti technikami asistované reprodukce jako moderní medicínské metody“. „To je však v rozporu s ústavou České republiky. Neplodnost je dle WHO klasifikována jako nemoc a každý občan naší republiky má právo na zdraví. Není možné, aby mu toto kdokoliv z jakýchkoliv důvodů odmítal,“ upozorňoval výbor Sekce asistované reprodukce ČGPS JEP.
Přijetí návrhu by v konečném důsledku negativně ovlivnilo samotné neplodné páry i jejich potomky. To, zda se budoucí rodiče rozhodnou přijmout darované pohlavní buňky není pro ně samotné nijak lehká situace. „Už samotný fakt neplodnosti vede k mnoha pochybnostem o tom, zda jako muž či žena funguji ‚správně‘ a ve chvíli, kdy přichází rozhodnutí, že je nutné použít dárcovské pohlavní buňky, je tento pocit nejistoty ještě silnější. Neumím si představit, že bychom našim klientům museli oznámit, že pokud se rozhodnou pro tuto možnost, která je často pro ně jedinou cestou, jak počít dítě, musí počítat s tím, že se v budoucnu může objevit dárce-biologický rodič a zasáhne do jejich života,“ popisuje psycholožka Jana Březinová, která působí v pražském centru IVF CUBE. Podle ní naprosto absurdní představa, že budou rodiče za pár let říkat dítěti, že se může setkat s dárcem. Rodina pak bude žít neustále v nejistém trojúhelníku a to zbytečně. „Ano, dítě má právo znát rodiče. Rodič je ten, kdo o dítě pečuje, vychovává ho a dává mu lásku. Pomáháme neplodným párům, kteří se rozhodnou mít dítě, dítě je chtěné, milované a přijaté. Jako psycholog toto považuji za zásadní pro náš další zdravý psychický vývoj. Věřím, že se nebude bránit neplodným párům v léčbě,“ shrnuje Michaela Šilhavá, vedoucí dárcovského programu a psychoterapeutka Institutu reprodukční medicíny Unica.
Není pravda, že by centra asistované reprodukce neřešila teoretickou možnost, že se v budoucnu potkají „příbuzní“ počatí právě tímto způsobem. „Riziko je velmi ale opravdu velmi nízké, v současnosti limitujeme v našem centru počet dětí od jednoho dárce i dárkyně,“ dodává doktor Machač. Samy kliniky si hlídají své dárce a kontrolují si je. „Pokud dárci darují na klinice jedné, dostávají informace, že je důležité tento fakt sdílet v případě, že půjdou později darovat jinam. Je to důležité nejen kvůli jejich bezpečnosti, ale i vzhledem k daným vyšetřením, především genetickým – genetika se vyšetřuje pouze jednou v jednom centru, a pokud jdou dárci darovat jinam, jsme někdy v kontaktu i s touto jinou klinikou,“ vysvětluje Šilhavá s tím, že informace o dárcích jsou vedeny v anonymní databázi, kdy má každý přidělen unikátní kód a současně je sledován počet narozených dětí. „Dárkyně darují maximálně 5krát, což je doporučení Sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti. Maximální počet těhotenství z darovaných buněk na jednoho dárce je dán interně a jedná se maximálně o tři děti,“ popisuje praxi na klinice Unica. Do budoucna by pak bylo možné podle výboru Sekce asistované reprodukce ČGPS ČLS JEP uvažovat o povinném uchovávání DNA dárců a dárkyň s tím, že by pak bylo možné vysledovat charakter a původ dědičných chorob. „I tento program lze úspěšně anonymizovat v případě, že bude zaveden jednotný anonymizovaný ‚coding systém‘ dárců v EU,“ shodují se experti.
Ludmila Hamplová
