Agresivní pacient napadl sanitáře, nemocnici terorizují agresivní opilci, agresivita pacientů roste, další nemocnice má bezpečnostní tlačítka. To je jen několik titulků článků, které v poslední době informovaly (ať už více či méně seriózně) o problematice násilí ve zdravotnictví. Navzdory zájmu médií ale k problému dlouho chyběla relevantní studie zabývající se problémem do hloubky. Díky roky trvajícímu výzkumu vzniklému pod Zdravotně sociální fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se závažnost problému potvrzuje – z téměř devíti stovek zapojených pracovníků ve zdravotnictví totiž jen deset procent nezažilo v posledním roce verbální ani fyzické násilí.
Studie potvrzují, že více než jedna čtvrtina násilí ve společnosti se odehrává ve zdravotnictví. V řadě evropských výzkumů (včetně ČR) tak byla oblast zdravotnictví identifikována jako značně riziková z hlediska napadení pracovníků. Do pracovního prostředí zdravotníků proniká stále více domácího a pouličního násilí, na ulicích je více zbraní, lidé častěji řeší problémy pomocí násilí a nemalá část těchto konfliktů se dotýká i zdravotnictví. Násilí v jakékoliv podobě ve společnosti vzrůstá a dá se říci, že násilné činy nabývají čím dál více brutálnějšího charakteru.
Zásahy zdravotníků probíhají ve skutečně vypjatých situacích, a proto i média stále častěji přinášejí informace o napadení zdravotníků (Huckshorn, 2014). I v České republice podle Maršové (2001) obecně kriminality přibývá (www.policie.cz, 2013). Násilí ve zdravotnictví je v dnešní době označováno jako fenomén a někteří autoři hovoří o endemickém výskytu (Koukolík, 2008). Po celém světě je tomuto fenoménu věnovaná značná pozornost širokou platformou odborníků – v Evropě prostřednictvím skupiny European Violence in Psychiatry Research Group (www.eviprg.eu), jejíž členové jsou především všeobecné sestry.
V České republice je násilí ve zdravotnictví zatím výsadou čtyř velkých projektů, které však měly charakter průzkumných studií. Relevantní studie zabývající se problémem do hloubky doposud chyběla (Pekara, 2014). Další informace získáváme zejména prostřednictvím mediálních zpráv – tyto informace však postrádají jakoukoliv analýzu problematiky a chybí tak faktická data s konkrétními doporučeními či výstupy.
Fyzické násilí v posledním roce zažila téměř pětina zdravotníků
Pro náš výzkum (2012 – 2015) byla zvolena metodika smíšeného designu. Jedná se o kombinaci kvantitativního výzkumu, kvalitativní studie – hloubkových rozhovorů a metody ex-post evaluace k ověření přínosu vlastní výukové metody. Hlavním cílem naší práce bylo zmapování násilí, které vzniká ve zdravotnickém prostředí výhradně při vzájemném působení zdravotníka a pacienta, se snahou identifikovat nejčastější nedostatky zvládání těchto situací a hledat možnosti jejich nápravy.
Náš soubor tvořilo 896 respondentů. Do zkoumání byly zahrnuty následující profese: sestry (500 respondentů), lékaři (92 respondentů), zdravotničtí záchranáři (151 respondentů), řidiči vozidel zdravotnické záchranné služby (25 respondentů), fyzioterapeuti (60 respondentů), bezpečnostní pracovníci (18 respondentů) a pomocný zdravotnický personál – sanitáři, ošetřovatelé (50 respondentů). Z celkového počtu respondentů našeho zkoumání jich 71,5 procenta, tedy 641, zažilo verbální násilí za posledních 12 měsíců a 18,4 procenta (165 respondentů) zažilo násilí fyzické. Pouze deset procent neboli 90 respondentů nezažilo za posledních 12 měsíců žádné násilí.
Skupinu 806 respondentů, kteří zažili násilí za posledních 12 měsíců, tvořilo 638 žen (79,1 procenta) a 68 mužů (7,9 procenta). Na základě statistického testu (test χ2 pro nezávislost) jsme se snažili zjistit, zda jsou v ČR násilí vystaveny více ženy (pracovnice ve zdravotnictví), než muži (pracovníci ve zdravotnictví). Tato hypotéza potvrzena nebyla. Z hlediska nejčastějšího výskytu násilí u profesní skupiny ve zdravotnictví byly násilí nejčastěji vystaveny všeobecné sestry (fyzické násilí 53,3 procenta a verbální 60,2 procenta). Z dalšího detailního zkoumání bylo zjištěno, že středoškolsky vzdělané sestry byly vystaveny násilí více než vysokoškolsky vzdělané sestry.
Nejproblémovější jsou urgentní příjmy, intenzivní péče a pohotovost
Příčiny násilí jsou rozmanité. Velký vliv nemá jen profesní skupina pracovníků (sestry vs. ostatní profese), ale i forma násilí (verbální vs. fyzická), vzdělání (středoškolské vs. vysokoškolské), významné jsou také předchozí zkušenosti s násilím (zejména z praxe). Ohledně výskytu násilí v ošetřovatelství dle typu oddělení byly identifikovány z hlediska nejvyšší incidence násilí urgentní příjmy (Ferns, 2012), intenzivní péče a pohotovost (Hahn, 2012).
Nejčastěji se terčem násilí při poskytování zdravotní péče skutečně stávají všeobecné sestry. Právě ony jsou s pacienty – na rozdíl od jiných profesí ve zdravotnictví – nejvíce času. Lékař vyšetří pacienta a jde následně k jinému, sanitář odejde pro vzorky do laboratoře, zdravotnický záchranář pacienta předá ve zdravotnickém zařízení a jede na další výjezd, vedoucí sestra má především manažerský rozsah činností a účastní se porad, zatímco všeobecná sestra zůstává po dobu své služby pacientovi neustále na blízku. Na této úrovni je násilných incidentů opravdu nejvíce (Weinreb, 2014).
Problém často eskalují sami zdravotníci
Násilí ve zdravotnictví se nedopouští jen samotní pacienti či jejich příbuzní vůči všeobecným sestrám. Existují situace, při kterých mohou násilí eskalovat zdravotníci vůči pacientům (Hahn, 2010). Někteří zdravotníci mohou svým chováním, které je v určitých případech nevhodné či neprofesionální, provokovat potencionální útočníky k násilí. Zdravotník nemusí být primárně zlý – na základě nedostatečné znalosti anamnézy se ale může stát, že použije nevhodná slova, slovní spojení nebo svým chováním působí na pacienta tak, že to u něj na základě předchozích, pro něj nepříjemných zkušeností vyvolá nelibé pocity vedoucí až k násilí (Flutter, 2007). Zdravotník může provokovat pacienta často nevědomě (Bártlová a kol., 2010). V případě výskytu prvků násilí dochází k prožívání silného pocitu ohrožení, čímž je zvýšena pravděpodobnost vlastní neadekvátní reakce (Dynáková, 2005).
Hlavní zdroje násilí při kontaktu zdravotníka a pacienta či jeho příbuzného můžeme všeobecně rozdělit dle vyvolávajících impulsů, kterými jsou prostředí (stres), osoby zapojené v procesu (neschopnost ovládnout emoční systém ve vypjaté situaci) a samotné péče (nepochopení rolí mezi zdravotníkem a příjemcem péče). Propojením jednotlivých impulsů dochází k násilí. Samostatné postavení mají organické příčiny násilí, kdy je násilí projevem nemoci (epilepsie, hypoglykémie, cévní mozková příhoda, intoxikace).
Prevenci konfliktů ovlivňuje chování zdravotníků
Jak ukázala naše kvalitativní studie (hloubkové rozhovory), násilí více než na typu oddělení záleží především na chování ošetřovatelského personálu. Násilí je tak možné na jakémkoliv typu oddělení.
Jádrem našeho kvalitativního zkoumání bylo deset hloubkových rozhovorů se všeobecnými sestrami z rozdílných oddělení včetně ambulancí a přednemocniční neodkladné péče, které prodělaly násilný incident. Na rozdíl od kvantitativního výzkumu je hloubkový rozhovor prováděn s menší skupinou respondentů. Rozhovorů bylo původně provedeno celkově 50, nicméně určité atributy se opakovaly, proto bylo vybráno deset ukázkových rozhovorů s nejvýznamnějšími přínosy. Rozhovory byly pořizovány od dubna 2012 do prosince 2014 se všeobecnými sestrami z lůžkových a ambulantních zařízení i zdravotnické záchranné služby.
Kódování jsme vytvořili podle zakotvené teorie podle Glasera a Strausse. Cílem této kvalitativní studie bylo ověření, zda mohou všeobecné sestry svým jednáním opravdu přispívat ke vzniku násilí při kontaktu s pacienty, protože v případě násilného incidentu jsme odkázáni na výpovědi všeobecných sester (méně často také pacientů) nebo svědků těchto událostí. Studie byla potvrzena. Chování zdravotníků je tak nejvýznamnějším faktorem k prevenci konfliktů a potencionální násilné situace ve zdravotnictví.
Tomu, nakolik může komunikace ze strany zdravotníka přispět či zabránit v eskalování konfliktu a jak s vhodnými postupy zdravotníky seznámit, se budeme věnovat v následujících vydáních Zdravotnického deníku.
Mgr. Jaroslav Pekara, PhD, vedoucí studijního oboru Zdravotnický záchranář na Vysoké škole zdravotnické, člen Pracovní skupiny Bezpečnost personálu Aesculap Akademie a člen European Violence in Psychiatry Research Group
