V Česku léčí za pomoci nejmodernější medicíny. Když ale vyjede internistka Radka Čapková s Lékaři bez hranic na misi, musí se spokojit jen s málem. V polních nemocnicích a mobilních klinikách poskytuje péči lidem, jejichž život často závisí jen na tom, zda se dostanou k něčemu, co ve vyspělých zemích bereme jako naprostou samozřejmost – k antibiotikům. A zatímco u nás vymýšlíme většinou naprosto nepodložené důvody, proč se neočkovat, ve státech, které Radka Čapková navštívila, rodiče z vlastní zkušenosti vědí, že tak mohou zachránit svému dítěti život.
Jak jste se k práci u Lékařů bez hranic dostala?
Poprvé mě to napadlo o prázdninách mezi gymplem a medicínou, když jsem v roce 1994 pobývala v Anglii. Dívala jsem se na zprávy, kde se mluvilo o genocidě ve Rwandě a o uprchlících, kteří odtamtud utíkali do tehdejšího Zaire. Byly tam rozhovory s lidmi z Lékařů bez hranic, kteří v táborech působili. Tehdy mě napadlo, že když už jdu studovat medicínu, mohlo by se to hodit. A ta myšlenka mi vydržela.
Kde jste byla na své první misi?
V Arménii v roce 2005. Běžel tam projekt zaměřený na léčbu sexuálně přenosných chorob, HIV a oportunních infekcí. Nebyl ani tak problém v tom, že by tam měli extra velkou prevalenci, nemocných tam až tolik není, ale problém byl v tom, že veškerá léčba byla centralizovaná do Jerevanu. Pro řadu nemocných tak byla nepřístupná a my jsme se ji snažili decentralizovat do dalších míst.
Ještě jste navštívila Keňu, Srí Lanku a Jižní Súdán. Jaké podmínky byly pro vás pracovně nejnáročnější?
Poslední čtyřměsíční mise v Jižním Súdánu, kde jsem dělala manažerku nemocnice. Měla jsem pod sebou 240 lidí v zemi, kde je extrémní nedostatek kvalifikovaného personálu. V roce 2010 se uvádělo, že je v celém Jižním Súdánu sto diplomovaných sester a 120 lékařů. I pracovníci, kteří dělali pro nás, nebyli z nejkvalifikovanějších – většinou to byli lidé, kteří byli vyškolení jen námi. V době, kdy jsem tam v roce 2011 byla, se zrovna nebojovalo – bylo to mezidobí mezi válkami. Ti lidé ale předtím nezažili nic jiného než válku a normální pracovní život pro ně byl něco nového.
Takže vaše práce spočívala hlavně v koordinaci lidí?
Spočívala ve vedení nemocnice včetně shánění lidí, ale na to byl spíše HR specialista. Na mě bylo zajišťovat veškerý chod nemocnice od služeb pracovníků, tedy toho, kdo přišel a nepřišel do práce, přes dostatek materiálu až po klinickou supervizi, co se s pacienty děje.
Když jako lékařka srovnáte působení v Česku a na misi, tak pomineme-li zcela odlišné pracovní podmínky, jaké jsou hlavní rozdíly práce s pacienty?
Technické podmínky nejdou pominout, souvisí to spolu. Beru to jako dva světy, mezi kterými se přepínám v letadle. Jinak to nejde. Dělám intenzivní medicínu, takže tady mám při léčbě o pacienta k dispozici úplně cokoliv, co moderní medicína zná, zatímco na misích nám umírají děti na pneumonii, protože nemáme ventilátor. Na druhou stranu když si vezmeme, kolik pacientů potřebuje při pneumonii ventilátor a kolika stačí antibiotika, tak ti z druhé skupiny přežijí, a to jen díky tomu, že tam jsme – jinak by zemřeli všichni. I z toho pohledu se na to tedy dá dívat. Nicméně práce s pacientem jako taková se příliš neliší, vždy uděláte to, co můžete – což se ovšem liší.
Měla jsem také na mysli přístup samotných pacientů ke zdravotní péči. Je odlišný?
Nikde jsem se nesetkala s tím, že bychom byli odmítáni. Vždy jsme měli jejich důvěru a šlo o obrovské počty lidí, kteří k nám přicházeli. Nikdy jsme nedostatek pacientů neměli. Podle toho, jak se k nám chovali, jsou za každou pomoc velmi vděční. Ve srovnání s námi to byli velmi věřící lidé, takže jim víra pomáhala i v tom, když jsme jim řekli, že pro jejich dítě nebo příbuzného nemůžeme nic udělat. Pojmuli to tak, že už je to v rukou božích.
V Česku stále častěji slyšíme hlas odmítačů očkování. Jak brali tento aspekt péče lidé v zemích, které jste v rámci misí navštívila?
Nebylo je třeba nijak přesvědčovat. Ti lidé na vlastní oči vidí, že se na ty nemoci umírá. Když vidí, že sestře zemřel novorozenec na tetanus, tak se nechají v těhotenství naočkovat. Jestliže jim člověk vysvětlí, že jde o prevenci určité nemoci, že ji dostanou zadarmo, že se jim nic nestane, jsou za to rádi.
Lékaři bez hranic upozorňují na to, že přibývá počet útoků na nemocnice. Setkala jste se vy osobně někdy s agresí vůči zdravotníkům?
Ne, z misí, na nichž jsem byla, bojový konflikt probíhal pouze v Keni v roce 2008. Tehdy tam po volbách v roce 2007 vypukly boje mezi jednotlivými kmeny. Šlo ale o mezietnický konflikt na daném území a všem tedy bylo jasné, že my jako mezinárodní organizace s tím nemáme nic společného. Všude jsme byli velmi transparentní v tom, že jsme nestranní a vždy jsme s mobilními klinikami jezdili ve stejný den k oběma stranám. Necítili jsme se tedy, že bychom měli být terčem nějakého útoku.
Jak se liší mise v zemi, kde zuří válečný konflikt, od té, kde je mír?
Musíte brát v úvahu kontext v tom, jak to omezuje přístup k péči obecně i k té, kterou nabízíme my. Třeba v Keni bylo kvůli bojům čtvrt milionu vnitřně vysídlených osob, takže jsme jim poskytovali péči v táborech. K tomu jsme vysílali mobilní kliniky do vesnic, které zůstaly v tu chvíli odříznuté od lékařské péče. Aby se totiž lidé dostali k nejbližšímu středisku, museli by překročit území znepřáteleného kmene, což se báli, nebo střediska vůbec nefungovala, protože se tam personál svým kmenem nehodil a utekl. Lidi, kteří potřebovali hospitalizaci, jsme převáželi do místní nemocnice ministerstva zdravotnictví, ale museli jsme zároveň myslet i na to, co se s nimi stane po propuštění. Nefungovala tam pořádně veřejná doprava, protože se řidiči báli, a lidé se neměli jak dostat domů, protože by museli přes území nepřítele. Bylo tedy potřeba myslet na to, jak je odvézt, jak k nim dostat příbuzné a podobě. Vždycky jde o to, že ozbrojený konflikt zničí původní infrastrukturu. V poslední době k tomu přibývají útoky na zdravotnická zařízení, ale i kdyby se na ně neútočilo, tak jen nebezpečí v dané oblasti znemožní lidem se k péči dostat.
Máte nějaký zážitek, který si vybavíte, když se řekne mise s Lékaři bez hranic?
Těch zážitků je spousta. Někdy se člověk dostane do situace, kterou není zvyklý řešit, nějak to zkusí a ono to vyjde. Přijde mi, že tam medicína funguje lépe, i s málem jsou jasné výsledky. Lidé přicházejí zcela nedotčeni jakoukoliv léčbou a i na to málo dobře reagují. Třeba na Srí Lance přicházela velká spousta lidí s astmatickými záchvaty. V Česku když přijde astmatik, má už kompletní chronickou léčbu, dostal všechno možné od záchranky a na urgentním příjmu, takže pokud se stále dusí, nezbude vám nic jiného než ventilátor. Tam lidé zareagovali na to nejjednodušší.
Co pro vás osobně mise znamenají?
Je to obrovská profesionální i lidská zkušenost. Je to zajímavá práce, která někomu pomáhá.
Jak často vyjíždíte?
Byla jsem na čtyřech misích v rozmezí šesti sedmi let, takže mezi nimi jsem rok, rok a půl pracovala v Česku. Teď ale mám dvě malé děti, tak tu budu muset nějakou chvíli počkat. Pak bych ráda zase vyjela. Líbí se mi práce v subsaharské Africe, takže bych chtěla do této oblasti.
Michaela Koubová
