Přílišná mužnost zřejmě škodí zdraví, protože vede k podceňování zdravotních problémů a tedy i pozdějšímu vyhledání odborné pomoci. Když „muž drsňák“ onemocní, nemá to vůbec snadné. Už jen přiznat, že jsou jeho síly oslabeny a on potřebuje pomoc, je v jeho očích prohra, a tak se ostýchá zaklepat na dveře lékařské ordinace. Ještě horší je, pokud v ordinaci narazí na muže lékaře, před kterým nechce ztratit tvář.
Mohou biologické rozdíly mezi pohlavími vysvětlit to, že muži v průměru umírají o několik let dříve než ženy? Co když je příčina někde jinde? Nad touto otázkou, na kterou stále neexistuje zcela uspokojivá odpověď, se zamysleli vědci a vědkyně z Rutgers University v americkém státě New Jersey a popsali, jaké důsledky v oblasti péče o zdraví, mohou mít tradiční představy o „správné mužnosti“. Výsledky své práce pak publikovali v žurnálech Preventive Medicine a The Journal of Health Psychology.
„Otázka, kterou jsme chtěli zodpovědět, je, proč muži umírají dříve než ženy?,“ popsala psycholožka Diana Sanchez, která působí na School of Arts and Sciences Rutgers University, a vedla výzkumný tým. Podle ní mohou muži v průměru očekávat dobu dožití o několik let kratší než ženy, což nelze vysvětlit pouze fyziologickými rozdíly. Svůj vliv tak nepochybně má i prostředí, ve kterém se muži a ženy pohybují, ale také představy a společenská očekávání spojená s oběma pohlavími.
Opravdoví chlapi nebrečí a nepřiznají bolest
S mužstvím se obvykle pojí atributy jako síla, pevné svaly, odvaha, neohroženost, sexuální zdatnost nebo schopnost odolat bolesti. Tyto charakteristiky a zejména společenská očekávání s nimi spojená ale mohou být komplikací na cestě za řešením zdravotních problémů a to už ve fázi, kdy se člověk teprve rozhoduje, zda vyhledá odbornou lékařskou pomoc. Jak vyplývá z výsledků výzkumu, muži, kteří více lpěli na tradiční představě o „správném mužství“, tedy to, že by měli být drsní, stateční, samostatní a zdrženliví, pokud jde o vyjadřování vlastních emocí, s větší pravděpodobnosti ignorovali své zdravotní problémy nebo alespoň odkládali jejich řešení.
Tyto tradiční představy o „správném mužství“ se překvapivě projevovaly i ve volbě lékaře. Muži, kteří byli přesvědčeni o tom, že právě jako muži „musí“ být silní, neohrožení a také příliš nemluvit o svých problémech, také častěji volili muže lékaře než ženy lékařky. Důvodem bylo, že věřili, že muži lékaři jsou kompetentnější, tedy vhodnější k řešení jejich zdravotních potíží. Jak ale ukázal výzkum, tato volba nebyla zcela šťastná. Před jiným mužem, byť v roli lékaře, bylo pro tyto „pravé muže“ mnohem obtížnější hovořit otevřeně o svých potížích. „Důvodem bylo, že nechtějí dát najevo slabost před jiným mužem či dokonce být na jiném muži závislý, což se týkalo i mužů lékařů,“ vysvětlila Sanchez.
Chlapáci jsou upřímnější k ženám lékařkám
Studie přinesla ještě jeden paradox a to sice, že „praví muži“ sice dávali přednost tomu, aby o ně pečovali jiní muži lékaři, byť pro ně bylo mnohem obtížnější s nimi komunikovat zcela otevřeně o tom, jaké mají zdravotní problémy. Pokud se ale tito „mužní“ pacienti dostali do péče žen lékařek, byli k nim otevřenější a upřímnější. Podle Sanchez je možným vysvětlením to, že pokud se tito muži, kteří si zakládají na své mužnosti, setkají v ordinaci s lékařkou, mohou s ní otevřeně mluvit o svých zdravotních problémech, aniž by tak došlo k „ohrožení jejich mužnosti“. Být upřímný o svém zdravotním stavu, tedy dát najevo před lékařkou svou zranitelnost, je pro ně méně stresující, než být „oslabený“ před jiným mužem, byť lékařem.
Studie publikovaná v žurnálu Preventive Medicine zahrnovala 250 mužů, kteří vyplnili online dotazník se zaměřením na mužnost a atributy mužství a ženství. Současně tito lidé odpovídali otázky ohledně své preference pohlaví u lékaře/lékařky. Čím vyššího skóre maskulinity pak muži dosáhli, tím více preferovali muže jako lékaře před ženami lékařkami. Následně byli účastníci studie podrobeni osobním rozhovorům o svém zdravotním stavu se studenty a studentkami medicíny a ošetřovatelství. Tyto rozhovory probíhaly v prostorách ambulancí a tazatelé měli na sobě bílé pláště. Při osobních rozhovorech se pak ukázalo, že silně maskulinní respondenti byli méně otevření k tazatelům mužům.
Výzkum zveřejněný v The Journal of Health Psychology zahrnoval celkem 193 studujících velké veřejné vysoké školy, z toho bylo 88 mužů a 105 žen, které porovnávali s 298 jedinci (148 mužů a 148 žen) jako vzorkem běžné populace. Studie potvrdila jejich očekávání, že silně maskulinní muži, kteří lpí na tradičních představách mužství, mají nižší pravděpodobnost, že vyhledají lékařskou pomoc. Tito muži také nejčastěji podceňovali své zdravotní problémy, a tedy měli horší zdravotní stav, než ženy a muži, kteří tento „tradiční komplex mužství“ nesdíleli. Jenže studie také ukázala, že příliš samostatné a soběstačné ženy, které samy sebe hodnotily jako nezávislé a schopné se samy o sebe dobře postarat, častěji vyhledávají lékařskou pomoc se zpožděním. Naopak ženy, které si samy u sebe tolik necenily samostatnosti, odvahy a síly, tedy vlastností oceňovaných u mužů, byly schopné lékařskou pomoc vyhledat dříve.
Ludmila Hamplová
