Přebujelá byrokracie a nedostatek informací – to jsou hlavní důvody, proč občané Evropské unie nejezdí za plánovanou léčbou do zahraničí. Přitom mohou být lékařské zákroky v jiných členských zemích pro pacienty levnější.
Už v roce 2011 vydala Evropská komise Směrnici o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči. Cílem bylo podpořit mobilitu pacientů v rámci EU a vyjasnit jejich právo na zdravotní péči mimo stát, kde si platí své zdravotní pojištění. Občané si podle evropské směrnice mohou zvolit, v které zemi plánovaný zákrok podstoupí.
Z nejnovější zprávy Komise o zdravotní péči v jiných státech EU jasně vyplývá, že pacienti tuto možnost využívají jen zřídka. Přitom už v roce 2013 měla být směrnice implementována všemi členskými státy. Co tedy brání občanům EU, aby si v sousedních státech častěji nechávali ošetřit zuby nebo operovat oči?
Nejvíce proplácí péči v zahraničí Dánsko
„Největší překážky kladou pacientům přímo jejich domovské státy. Ty často vyžadují odsouhlasení zákroku předem. Pokud plánovaný výkon neposvětí, musí si občan platit léčbu zcela sám,“ upozorňuje zpráva na potenciální problém.
Rozhodující jsou tedy – téměř jako kdekoli jinde ve zdravotnictví – peníze, konkrétně pak proplácení zákroků. V ideálním případě by měl pacientovi ošetření v zahraničí proplácet domovský stát. To je však stále vzdálené realitě, protože státy si samy určují, kolik peněz pacientovi vrátí zpět s ohledem na cenu zákroku v místním veřejném zdravotním systému. Bohatší státy proto využívají možnosti levnější léčby v zahraničí více než jejich chudší sousedé. Příkladem mohou být časté návštěvy italských pacientů v zubních ordinacích v Chorvatsku.
Statistiky plánovaných zákroků svých občanů v zahraničí si v Evropě vede pouze 20 států. V roce 2014 bylo zaznamenáno 40 tisíc žádostí o proplacení zdravotního výkonu, který si pacient předem naplánoval a podstoupil v jiném členském státu. Nejedná se tedy o neplánované ošetření zranění v zahraničí, ke kterým dochází nejčastěji během dovolené. Téměř 75 % všech žádostí o proplacení léčby v EU si podali pacienti v Dánsku. Možnost proplácení zákroků hodně využívají také Francouzi, Lucemburčané a Finové. Naopak Rakousko, Bulharsko, Kypr, Estonsko, Řecko a Portugalsko neproplatily v loňském roce léčbu v zahraničí ani jednomu pacientovi. Třeba v dnes tolik sledovaném Řecku podal letos žádost o vrácení peněz pouze jeden Řek – a navíc neúspěšně.
Proplácené zákroky musí být předem schváleny
Ačkoli je v průměru proplaceno až 85 % žádostí o zákroky v zahraničí, pacienti tuto možnost příliš nevyužívají. Nejčastěji je odradí zdlouhavý proces, kdy musí napřed žádat o odsouhlasení zákroku a poté ještě o jeho proplacení. Tuto dvojitou srážku s byrokracií mnoho pacientů předem vzdá, a proto přijde i o možnost proplacení léčby.
Zpráva Evropské komise kritizuje, že v mnoha členských státech není jasně stanoveno, jaké druhy léčby v zahraničí svým občanům proplatí. Polovina států EU například požaduje, aby měl pacient povolení k léčbě v případě, že je ošetření spojeno s hospitalizací nebo pokud jde o “vysoce specializovanou” léčbu. Většina států však vůbec nedefinuje, jaké zákroky do specializované léčby spadají. Podle informací zdravotních pojišťoven toto nejasné vymezení vede k nadbytečným žádostem o odsouhlasení zákroku v zahraničí. Jen 7 států nepožaduje po svých občanech žádné předchozí povolení. Jde o Rakousko, Estonsko, Finsko, Litvu, Nizozemí, Švédsko a Českou republiku.
Některé země nevycházejí při proplácení léčby z cen ve veřejném zdravotním systému, ale z ceny zákroků u soukromých lékařů. Pacienti tak získají nazpět méně peněz. Jiné země zase požadují, aby výkon u specialisty v cizím státě pacientovi předem odsouhlasil jeho praktický lékař. Častou překážkou je také požadavek na odborný překlad zdravotnické dokumentace.
Pacienti o možnosti proplacení nevědí
Snazšímu využití přeshraniční péče brání i nedostatek informací. Podle průzkumu Eurobarometru nemá 78 % občanů EU informace o tom, jaké zákroky by jim jejich domovský stát měl v zahraničí proplácet. To však není překvapivé. Jen necelá polovina lidí totiž ví, na co mají nárok v rámci svého národního zdravotnického systému.
Paul Belcher z Evropské aliance pro veřejné zdraví to vyjádřil jasně: “Pacienti zatím ještě neví, jaké výhody přeshraniční péče přináší.”
K lepší informovanosti pacientů by měly přispět tzv. národní kontaktní body. V ČR tento bod patří pod Centrum mezistátních úhrad. Na webu www.cmu.cz se čeští pojištěnci dozvědí, na co všechno mají v zahraničí nárok. V dalších zemích kontaktní body spravují ministerstva zdravotnictví, zdravotní pojišťovny nebo existují i jako samostatné instituce. Evropská komise ve zprávě upozorňuje, že mezi jednotlivými kontaktními body jsou velké rozdíly v aktivitě. Nejméně aktivní neřeší více jak deset dotazů měsíčně. Nejaktivnější jsou kontaktní body v Německu a Finsku se stovkami dotazů.
Podle Fóra evropských pacientů jsou národní kontaktní body pro úspěšné využití přeshraniční péče naprosto klíčové. Fórum doporučuje, aby každé kontaktní místo mělo připravený “checklist” pro zájemce o plánovanou léčbu v zahraničí, či individuální plán ošetření, nákladů a možnosti jejich proplacení.
Unie se snaží o sjednocení zdravotních informací
Směrnice o přeshraniční zdravotní péči rovněž umožňuje vzájemné uznávání receptů v rámci členských zemí. Takový recept by měl obsahovat nikoli konkrétní název léku, ale pouze mezinárodní označení odpovídající účinné látky.
Směrnice také podpořila vznik Evropských referenčních sítí. Ty by měly sdružovat poskytovatele zdravotní péče a tzv. centra excelence, především v oblasti vzácných onemocnění. Podle předpokladu by si sítě měly vyměňovat informace a zkušenosti z jednotlivých států. Během roku 2016 budou zdravotní experti navrhovat, jaké specializované sítě konkrétně vzniknou.
Podobnou roli má síť k eHealth. Ta již přijala pravidla o zdravotní dokumentaci pacientů a o elektronických receptech.
Případ směrnice o přeshraniční zdravotní péči bohužel ukazuje, že členské státy rozhodnutí EU, které samy odsouhlasily, často příliš nerespektují. Vlády se zavázaly směrnici implementovat do podzimu 2013. Většina členských států to však udělala až v roce 2015. Téměř dvouleté zpoždění je i dalším z důvodů, proč se proplácení plánované péče v zahraničí využívá jen minimálně.
Gita Zenknerová
Podívejte se na názorné video internetového televizního kanálu Evropského parlamentu EuroparlTV. Uvidíte během 2,5 minuty, jak vlastně funguje přeshraniční péče. Jenom pro vysvětlení dodejme, že tam, kde se ve videu mluví o zaplacení ze „sociálního zabezpečení“, v případě Česka jde o úhradu z veřejného zdravotního pojištění.
Zaujal vás náš článek? Budeme rádi, když dáte svůj hlas Zdravotnickému deníku v anketě
