Jak odhalit člověka se sklony k sebevraždě? Na to se snažili přijít odborníci z European College of Neuropsychopharmacology, kteří dali dohromady vzorce chování, díky nimž by šlo zabránit mnoha pokusům o sebevraždu. Zjistili totiž, že depresivní lidé, kteří se chovají rizikově, jsou nervózní a impulzivní, mají o 50 procent vyšší sklon k tomu, že se pokusí zabít.
Podle Světové zdravotnické organizace se každoročně zabije 800 tisíc lidí, pokusů o sebevraždu je ještě dvacetkrát více. V České republice se dobrovolně rozhodlo v roce 2013 zemřít 1573 lidí (1291 mužů a 282 žen), přičemž nejčastěji šlo o oběšení. Sebevražda je přitom jednou z nejčastějších příčin úmrtí u mladých lidí, zejména u mužů.
Mezinárodní výzkum provedený vědci z European College of Neuropsychopharmacology chce najít cesty, jak tato čísla snížit. Zařazeno do něj bylo celkem 2811 pacientů s depresí, z nichž 628 se už o sebevraždu pokusilo. Každý z pacientů podstoupil rozhovor s psychiatrem, přičemž studie zahrnovala předchozí pokusy o sebevraždu, rodinou anamnézu, současnou i dřívější léčbu, klinický obraz a další údaje. Odborníci se pak zaměřili zejména na charakteristiky a chování těch pacientů, kteří se pokusili o sebevraždu. Ty pak srovnali s depresivními pacienty, kteří za sebou pokus o sebevraždu neměli. Výsledek? Některé vzorce chování se u lidí, kteří se pokusili se zabít, opakují.
„Zjistili jsme, že sebevraždě často předcházejí smíšené depresivní stavy, kdy pacient na jedné straně trpí depresí, má ale také projevy podrážděnosti nebo mánie. Tyto příznaky jsme našli mnohem častěji u lidí, kteří se pokusili o sebevraždu, než u těch, kteří se o ni nepokusili. Ve skutečnosti mělo 40 procent všech pacientů, kteří se pokusili o sebevraždu, spíše smíšenou epizodu než pouhou depresi. Všichni pacienti, kteří mají tyto smíšené stavy, jsou tak v mnohem vyšším riziku sebevraždy. Zároveň jsme zjistili, že běžně používaná kritéria odhalí jen 12 procent pacientů se smíšenými stavy, zatímco naše postupy poukazují na 40 procent rizikových pacientů. To znamená, že standardní metody mnoho lidí v riziku pominou,“ říká autorka výzkumu Dina Popovicová z Barcelony.
Rizika by měli znát lékaři od praktiků po specialisty
Které symptomy přitom řadí depresivní pacienty mezi rizikové? Patří k nim rizikové chování, například nebezpečné řízení nebo promiskuitní chování, dále psychomotorický neklid projevující se přecházením po místnosti, hraním si s rukama či sundáváním oblečení a opětovným oblékáním, a do třetice je to impulsivita, kdy se člověk chová nepromyšleně, bez reflexe nebo uvážení následků. Lidé, kteří trpí těmito příznaky, mají přinejmenším o 50 procent vyšší riziko, že se pokusí o sebevraždu.
„Vyhodnocení těchto příznaků u každého depresivního pacienta je extrémně důležité a má velké terapeutické důsledky. O většině takových symptomů se pacient spontánně nezmíní, lékař se na ně proto musí přímo zeptat. Mnozí odborníci si přitom vůbec nemusí být vědomi důležitosti prozkoumání těchto příznaků před finálním rozhodnutím o léčbě. Proto jde o důležitou zprávu pro všechny lékaře – od praktiků, kteří vidí pacienty s depresí a těmto symptomům nevěnují pozornost, po odborníky v sekundární a terciální sféře. Ve vysoce specializovaných centrech si těchto problémů bývají odborníci pracující s pacienty s bipolární poruchou vědomi více, praxe si však vyžaduje rozšířit znalost do všech úrovní péče,“ dodává Popovicová.
„Rozpoznání zvýšené aktivace v souvislosti se závažnou depresí je pro praxi velkou výzvou. Zatímco mnozí psychiatři rozpoznají, že to znamená zvýšené riziko sebevraždy a uvítají lepší škály, které riziko určí, velkou výzvou zůstává otázka léčby. Potřebujeme další výzkum, aby nám ukázal nejlepší praxi,“ doplňuje prezident European College of Neuropsychopharmacology profesor Guy Goodwin z Oxfordu.
-mk-
