Přinejmenším američtí pacienti by s lékaři nejradši komunikovali stejně jako s kamarády a blízkými, to znamená prostřednictvím sociálních sítí. Tvrdí to alespoň studie, kterou si zadala věhlasná Hopkinsova univerzita a ve které na otázky odpovídalo okolo dvou a půl tisíc pacientů, píše Huffington Post.
“Výsledky našeho šetření nás přesvědčivě informují o tom, že pacienti jsou připravení přejít na způsoby komunikace, které se ještě velmi nedávno mohly docela dobře zdát jako vystřižené ze sci-fi,” shrnula výzkum lektorka postdoktorandského studia na Hopkinsově univerzitě Joy Leeová.
Hlavní problém Leeová shledává ve skutečnosti, že zdaleka ne všichni pacienti jsou online a že bude potřeba vyvinout jisté úsilí k tomu, aby se vytvořila dostatečná základna pro online odvětví toho, čemu se už dnes ve Spojených státech bez jakéhokoliv záporného přídechu říká “telemedicína.”
Celý online směr vývoje diagnostických služeb nicméně má podle všeho budoucnost. Tři ze čtyř pacientů ve výzkumném vzorku uvedli, že je pro ně dostačující informace, kterou získají porovnáním svého subjektivního zdravotního stavu s tím, co se o příznacích různých chorob dozvědí na webu v kombinaci s online konzultací. Jednalo se přitom o lidi, kteří mají průměrné vzdělání, což je z rozvojového hlediska celého segmentu služeb bezesporu nadějná zpráva.
Vcelku pochopitelné je, že čím mladší pacient je, tím spíš mu online lékařské služby vyhovují – nejvýraznější překážka se nadstavbě telemedicíny rýsuje jinde. Ukázalo se totiž, že dvě třetiny lékařů nebo nemocnic mají ve svých etických pravidlech ustanovení, podle kterého online diagnostické služby poskytovat nesmějí.
“Ze strany lékařů bude dřív nebo později nutné přejít na nová etická pravidla – a také si uvědomit, že je potřeba pacienty zorientovat v problematice fungování online,” dodává Leeová.
Telemedicína se prosazuje stále výrazněji
Už tu byla řeč o telemedicíně. Nutno na tomto místě poznamenat, že se tato oblast vývoje medicíny stala předmětem zájmu velkých technologických firem – a také odpovídající kontroverze. Třeba americká společnost IBM oznámila, že vytvoří divizi zaměřenou na poskytování nástrojů k analýze dat pro zdravotnický sektor. Nová divize ponese název Watson Health bude na svém cloudovém úložišti shromažďovat zdravotnické informace od řady firem. Patří mezi ně i giganti jako Johnson & Johnson či Medtronic.
Watson Health jim poskytne analýzy, které bude možné použít u vlastních služeb prodávaných zdravotnickým firmám. Nová divize bude mít sídlo v Bostonu a zaměstná dva tisíce lidí. Někteří vcelku očekávatelně přijdou z firem Explorys a Phytel, které americký gigant nedávno se značným humbukem koupil. Na cloudu Watson Health mají být zpracovávána také data z aplikací HealthKit a ResearchKit od společnosti Apple.
ResearchKit je open-sourcová platforma, která vědcům umožnuje vytvářet diagnostické aplikace pro iPhone – zmínit lze například aplikaci mPower, která měří třes rukou jako jeden z ukazatelů Parkinsonovy nemoci.
Co se týče HealthKitu, situace je poněkud komplikovaná. HealthKit pracuje na principu shromažďování dat o fyzickém stavu uživatele chytrého telefonu. Získává je z dalších aplikací, třeba těch sportovních od společností, jako je Nike, které monitorují srdeční tep, krevní tlak, dechovou frekvenci a další údaje. HealthKit z těchto dat vytvoří jediný „balík,“ který potom analyzuje a pokud zjistí alarmující výsledky, kontaktuje lékaře. Na první pohled se jedná o jednu z nejužitečnějších aplikací, odborná veřejnost před jejím používáním přesto varuje.
Pochybnosti vzbuzuje přesnost aplikací shromažďujících data o zdravotním stavu uživatele. Stačí, aby aplikace chybovaly – a nikde není záruka, že nechybují – a lékaři mohou být zbytečně zahlceni řešením neexistujících zdravotních problémů. Současně se nabízí další výhrada k HealthKitu. Stejně jako mohou zdravotní aplikace hlásit neexistující onemocnění, může dojít k situaci, kdy neoznámí skutečný zdravotní problém. Uživatel, který by se například na HealthKit příliš spoléhal, by snadno mohl zanedbat skutečně vážný zdravotní problém.
Ondřej Fér, Ekonomický deník
