Kurtování k posteli, výkaly na zdech nebo vývod močového katétru do kbelíku vedle postele. Tak vypadá podle zjištění kanceláře veřejného ochránce práv situace v některých neregistrovaných zařízeních, která se zaměřují na seniory a pacienty s demencí. Ačkoliv je situace kvůli podfinancování neutěšená i v některých registrovaných zařízeních (psali jsme zde), péče v neregistrovaných institucích je ještě o několik úrovní horší. Z devíti takových „seniorských domovů“, které dosud zkontrolovala kancelář ombudsmana, nalezla závažná pochybení ve všech, v některých případech dokonce podala podezření ze spáchání trestného činu. Fakt, že těchto zařízení v poslední době přibývá, je také jedním z důvodů, proč tento týden vydalo sdružení Život 90 leták, v němž radí, jak vybrat domov s adekvátní péčí.
„Neregistrované zařízení sociálních služeb je ubytovna, která se specializuje na služby o osoby s demencí a seniory. Tyto instituce se prezentují na internetu i v inzerátech v novinách, takže je pro seniory a jejich rodiny obtížné rozpoznat, že nejde o klasický domov pro seniory a že jsou klamáni. V loňském roce navštívil veřejný ochránce práv šest těchto zařízení a ve všech případech byla zjištěna závažná pochybení. Ochránkyně se rovněž obrátila na orgány činné v trestním řízení, protože někde byla pochybení tak závažná, že nešlo předpokládat, že by zařízení samo stav napravilo. Proto se obrátila na policii v případě podezření z trestného činu omezování osobní svobody, ublížení na zdraví a týrání svěřené osoby,“ upozornil Pavel Doubek, právník z oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody kanceláře veřejného ochránce práv, na včerejší konferenci věnované násilí na seniorech, kterou uspořádalo sdružení Život 90.
Nejjednodušším způsobem, jak si ověřit, zda dané zařízení skutečně může sociální služby poskytovat, je najít si ho v registru poskytovatelů sociálních služeb na stránkách MPSV. V opačném případě se může stát, že senior skončí v rukou lidí, kteří mu za velké peníze poskytnou mírně řečeno mizernou péči. Neregistrovaných zařízení je přitom v Česku kolem 80 a tvoří tak zhruba sedm procent poskytovatelů pobytových sociálních služeb.
„Znakem těchto zařízení je nekvalifikovaný personál. Při kontrolách často chyběl jakýkoliv zdravotnický personál a o klienty se staraly nejrůznější profese, jako prodavačka, učitelka či recepční. V jednom zařízení byla dokonce jedna recepční bez jakékoliv kvalifikace přes noc sama. Dalším znakem je, že zařízení poskytují péči včetně ošetřovatelské, nejde tedy jen o pomoc s hygienou. Personál provádí převazy ran, dekubitů, píchá inzulin a podává léky, to vše na neodborné bázi. Klienti navíc platí za služby veškerými svými příjmy včetně příspěvku na péči – protože zařízení není registrováno, nemá povinnost nechávat klientům 15 procent z jejich příjmu,“ popisuje Pavel Doubek.
Podle něj tak v těchto zařízeních dochází k porušování celé řady základních lidských práv a svobod. Typickým znakem přitom je to, že si personál snaží za každou cenu udržet klienty, kteří mají příjem, takže je izoluje od okolního světa – opatrovníků, sociálních pracovníků i zdravotníků. Z denních hlášení, na něž kancelář ombudsmana narazila v jednotlivých zařízeních, přitom často vyplývalo, že klienti nejedí a nepijí, mají krev v moči či se u nich prohlubuje duševní onemocnění – ovšem bez jakékoliv reakce personálu, aby zajistil odbornou péči.
Omezování pohybu zamykáním i léky
„Ve všech navštívených zařízeních jsem konstatovala špatné zacházení. Spočívalo v nedostatečné a nevyhovující stravě a absenci prevence malnutrice, v laickém poskytování ošetřovatelské péče, omezování volného pohybu klientů, v ledabylém nakládání s léky, prohlubování inkontinence, nedůstojných hygienických podmínkách a nerespektování soukromí. Zásadní problém spatřuji v omezování volného pohybu klientů. Provozovatelé všech navštívených zařízení bránili určitým klientům zařízení opustit a v několika případech byli klienti dokonce proti své vůli uzamykáni v pokoji. V několika zařízeních používali fixační pomůcky a postranice způsobem, který rovněž omezoval volný pohyb osob. Zdůrazňuji, že neregistrovaná zařízení ubytovacího typu nesmí bránit ubytovaným osobám ve volném pohybu,“ uvádí ve zprávě z návštěv v zařízeních poskytujících péči neoprávněně ombudsmanka Anna Šabatová s tím, že k omezování pohybu dochází také podáváním léků. „Personál používal prostředky, aniž by si uvědomoval, že klientům škodí – často to zdůvodňoval snahou chránit je samotné. Chrání je ale tak, že je pozamyká na pokoji, a to i přes noc, kdy v zařízení není žádný personál,“ konstatuje Pavel Doubek.
Při pročítání zprávy ombudsmanky přitom i silnějším povahám běhá mráz po zádech. Téměř ve všech zařízeních byl všudypřítomný zápach moči a stolice, navzdory inkontinenci většiny klientů probíhalo koupání obvykle jednou týdně a v jednom zařízení byl nad klientovou postelí vytvořen obraz ze stolice. V zařízení bývají myší výkaly, prádlo na praní (znečištěné často močí a stolicí) se ponechává v hromadách přímo na zemi, jídlo se někde podává studené, z předchozího dne či dokonce z prošlých potravin.
Chybí účinná kontrola
Z návštěv v jednotlivých zařízeních ovšem také vyplynulo, že ve většině případů si jsou provozovatelé dobře vědomi, že provádějí protiprávní činnost, a snaží se ji skrýt pod živnostenské oprávnění, registraci terénní sociální služby, jako je osobní asistence či pečovatelská služba, případně zneužívají institutu asistenta sociální péče. Bohužel, v současnosti jsou možnosti kontrol omezené a návštěvy kanceláře veřejného ochránce práv byly na tomto poli první vlaštovkou.
„Nejvíce alarmující je absence efektivní kontroly – do zařízení nemůže přijít inspekce sociálních služeb, ale pouze krajský úřad a ochránce práv, který smí navštěvovat místa, kde mohou být osoby omezovány na svobodě. Zařízení pak může zkontrolovat policie, pokud je podezření na trestný čin. Kontrola je ale mizivá a zařízení zůstávají skryta před zrakem jednotlivých orgánů,“ zdůrazňuje Pavel Doubek.
I když se podle Jany Ryšánkové z MPSV chce neregistrovaným zařízením věnovat také ministerský odbor sociálních služeb, zatím na ně příliš nemá „páku“. Na sankcích se tak v současnosti podílejí krajské úřady a (teoreticky) policie. „Krajské úřady mohou stíhat neoprávněné poskytování sociálních služeb jako správní delikt. V praxi se to příliš neděje, ale věříme, že s novou metodikou MPSV dojde k posunu v této oblasti. Policie pak má možnost stíhání ve věci trestného činu neoprávněného podnikání, neboť zařízení přesuahují rozsah své živnosti, kterou mají k provozování ubytoven, ne sociálních ústavů,“ říká Pavel Doubek. V současnosti tak provozovatelům hrozí opakovaně pokuta do výše milion korun.
Prevence nefunguje
Nejlepším postupem v celém procesu pochopitelně je zabránit, aby k pobytu klienta v neregistrovaném zařízení vůbec došlo – jakmile se tak totiž stane, hrozí, že už by se nemusel dostat ven. Na prevenci se přitom podílí několik subjektů: obecní úřady, opatrovníci či zdravotnická zařízení. Klíčoví jsou pak zejména opatrovníci, kteří dávají souhlas za opatrovaného. Bohužel, bývají to často právě oni, kdo seniora do neregistrovaného zařízení pošle, případně ho pak odmítne „pustit ven“.
„Setkali jsme se s tím, že opatrovníci nechtějí seniora ze zařízení odvést,“ potvrzuje Jana Ryšánková z MPSV. „Pokud dá opatrovník souhlas a nebude se dále starat, může klient v zařízení setrvávat do konce života. Ochránkyně proto doporučila opatrovníkům, aby nepředávali opatrovaného do neregistrovaných zařízení a zajímali se o to, jaká péče je poskytována. Pokud si opatrovník není jist, do jakého zařízení opatrovaný vstupuje nebo zda omezování pohybu je či není slučitelné se standardy péče, může využít odborného poradenství obecního úřadu obce s rozšířenou působností,“ radí Pavel Doubek.
Podle něj se přitom k zavírání seniorů do neregistrovaných zařízení uchylují nejen soukromí, ale i veřejní opatrovníci, tedy obce. Na obcích s rozšířenou působností je pak podle paragrafu 92 zákona o sociálních službách povinnost zajistit osobě, která je v ohrožení života či zdraví, sociální a další potřebnou pomoc. Tyto úřady také mají na starosti koordinaci sociálních služeb. „Ochránkyně doporučuje, aby sociální pracovníci aktivně vyhledávali osoby, které pomoc potřebují. Měli by poskytovat základní sociální poradenství a v případě, že městský úřad dospěje k tomu, že některé zařízení není registrováno, by se měl obrátit na krajský úřad, který by měl zahájit správní řízení. Setkali jsme se ale s tím, že samy obecní úřady odkazovaly klienty na neregistrovaná zařízení, což je špatně. Přístup by měl být opačný,“ nechápe Pavel Doubek.
Zdravotnická dokumentace ve špatných rukou
A stejnou chybu dělá i třetí strana, tedy zdravotnická zařízení, která pacienta propouštějí. „Setkala jsem se i s aktivním přístupem pracovníků nemocnice při zprostředkování kontaktu mezi pacientem a neregistrovaným zařízením pobytových sociálních služeb. Vyřízení všech formalit proběhlo nezávisle na vůli pacienta. Takový postup je nepřijatelný z hlediska sociální práce s osobami závislými na péči,“ píše ve zprávě Anna Šabatová.
„Spousta klientů přichází do neregistrovaných zařízení z LDN a nemocnic, protože nemají kam jinam jít. Zařízení totiž reagují jak na mezeru v zákoně, tak na mezeru na trhu se sociálními službami, kterých je nedostatek. Tato kvazipéče tak získává stále větší popularitu. Nemocnice o problému dostatečně neví a setkali jsme se s tím, že naopak spolupracují s neregistrovaným zařízením jako s partnerem, předávají mu kompletní zdravotnickou dokumentaci a sdělují informace o zdravotním stavu osobám, které nejen že nemají zdravotnické vzdělání, ale ani právo nahlížet do dokumentace,“ shrnuje Pavel Doubek. Podle něj sice nemocnice nemůže bránit pacientovi, pokud by se sám rozhodl, že do neregistrovaného zařízení půjde, měla by mu ale objasnit, co je instituce zač, a zároveň si poučení pro vlastní ochranu zaznamenat do dokumentace, aby bylo jasné, že šlo o požadavek pacienta.
Podtrženo, sečteno: ačkoliv máme několik stran, které by měly dbát na prevenci a zabránit, aby se senior dostal do zařízení poskytujícího nekvalitní péči, právě ony ho do ní často posílají.
„Apeluji na obecní úřady, poskytovatele zdravotních služeb, opatrovníky a rodiny klientů, aby byli ostražití při hledání pobytových zařízení pro potřebné seniory a vždy si ověřili, zda zařízení disponuje oprávněním k poskytování pobytových sociálních služeb, a v případě že tomu tak není, aby tuto skutečnost oznámili krajskému úřadu, v jehož obvodu se zařízení nachází. (…) Pouze v ojedinělých případech jsem se setkala s tím, že by si klienti na podmínky v zařízení stěžovali, byť bylo zjevné, že kvalita poskytovaných služeb ani zdaleka nedosahovala standardů kvality sociálních služeb. S vědomím těchto skutečností je třeba ke klientům neregistrovaných zařízení přistupovat. Měli bychom si uvědomit, že systém sociálních služeb, který se vytvoří dnes pro naše rodiče, poslouží zítra nám samým,“ dodává ombudsmanka Šabatová.
Michaela Koubová
