Skok po hlavě do neznámé vody – tak by se někdy dal shrnout způsob, jakým jezdí Češi na dovolenou. Ačkoliv totiž velká část z nás vyráží na vlastní pěst, přejíždí z místa na místo a stravuje se v místních restauracích, zdaleka ne každý se před odjezdem dojde poradit do centra cestovní medicíny, aby se seznámil s hrozícími zdravotními riziky.
„Nedávno jsem četl v jednom časopise glosu od Čecha, který žije na Blízkém východě. S nadhledem psal, že jsou jen dva druhy vyšších savců, kteří nepociťují strach: útočící nosorožec a český baťůžkář. Na místech, která mají místní lidé problém navštívit kvůli zdravotnímu riziku – jsou tam např. divoká zvířata, tam si čeští cestovatelé postaví základní tábor. Dnes může člověk přes katalog cestovní kanceláře sednout v Praze do letadla Travel Service a po pár hodinách letu vystoupí v Senegalu. Ten se ještě před pár desítkami let nazýval Hrob bílého muže. Jenže Češi se tam chovají jako doma, protože mají pocit, že okolo nich se mluví česky a je tam český delegát. Naprosto si přitom neuvědomují rizika,“ přibližuje problém docent Rastislav Maďar, expert na cestovní medicínu a vedoucí mezinárodní humanitární organizace International Humanity.
Statistiky Státního zdravotního ústavu o tom, kolik Čechů na zahraniční dovolené onemocní nějakou chorobou, jsou v současnosti velmi nepřesné a podhodnocené. Důvodem je to, že se většina lidí snaží v cizině léčit sama, a pokud neuspěje, místí lékaři se obvykle zaměřují pouze na léčbu příznaků. Příčina choroby a tedy i diagnóza tak zůstane ve většině případů neznámá. Ve statistikách tak máme pouze případy, kdy u cestovatele přetrvaly závažnější problémy i po návratu z dovolené. Příznaky se přitom obvykle projeví už během prvního týdne pobytu.
Jeden z cílů cestovní medicíny: vyhnout se místní péči
Zabránit tomu, aby cestovatel na dobolené ochořel, by měla právě návštěva centra cestovní medicíny. „Cestovní medicína je problematika, která má cestovatele připravit na to, když vyjíždí někam do ciziny. Jde i o prošetření vhodnosti cesty, tedy pokud je třeba někdo kardiak, jaké léky pak může používat, aby např. při léčbě průjmu nedošlo k lékové interakci. Když cestují senioři, kteří užívají celé spektrum léků, je třeba dát pozor na to, zda nereagují se sluníčkem – tam mohou vzniknout i komplikace, jako jsou puchýře na kůži. Cestovní medicína tak zdaleka není jen očkování, to je pouze základ. Cílem je chránit sebe i své okolí a také se vyhnout místní zdravotní péči,“ zdůrazňuje Rastislav Maďar s odkazem na fotografie pořízené při vlastních cestách (viz vlevo).
I když si možná někteří myslí, že k tomu, aby se nenakazili nebezpečnou nemocí, stačí vyhnout se nezdravě vypadajícím lidem, skutečnost je jiná. Např. žloutenku A může člověk šířit dva týdny předtím, než se objeví první příznaky, a virus na klice nebo jiném předmětu přežije i pět až sedm týdnů. „Člověk může být bezpříznakovým nosičem. Na medicíně se učí o irsko-americké kuchařce, které se začalo říkat Tyfová Mary. Ta nakazila přes 50 lidí a podle některých zdrojů někteří z nich zemřeli. Sama neměla žádné příznaky, ale byla dlouhodobým nosičem. Během života odmítala, že by za to mohla ona, a až při pitvě se potvrdilo, že měla plný žlučník tyfových salmonel,“ upozorňuje docent Maďar.
Děti do dvou let do exotických krajů nepatří
Kdo by si měl dávat obzvláště pozor a na návštěvu centra cestovní medicíny určitě nezapomenout? Jsou to hlavně ti, kdo vyrážejí bez cestovky na poznávací výlety, stravují se v pouličních stáncích, plánují dlouhodobý pobyt či mají nízký rozpočet a jezdí místní hromadnou dopravou. Ještě větší obezřetnost je na místě u rizikových skupin, tedy dětí, seniorů a těhotných žen. Absolutně se pak nedoporučuje brát do exotických oblastí děti do dvou let – nejen kvůli místním podmínkám, ale také dlouhému letu, při němž je nezralý imunitní systém vystaven patogenům stovek lidí v letadle. Zrádné mohou být také případy, kdy člověk jede za rodinou či přáteli a podcení prevenci s tím, že znají místního lékaře.
Že skupina cestovatelů, kterých se výše zmíněné způsoby cestování týkají, rozhodně není marginální, dokazují data posbíraná během pěti let v očkovacích centrech Avenier. Z celkem 12 862 lidí, kteří se před cestou přišli poradit, jich 79 procent jelo do zahraničí bez cestovní kanceláře. Z nich přes 70 procent vyjelo na ryze poznávací zájezd, kdy nezůstávali na jednom místě, a pouze 13 procent na zájezd pobytový, který si maximálně zpestřili výletem (zbylá procenta tvořily kombinace poznávacího a pobytového zájezdu). Podobná čísla jsou i u stravování – 70 procent si nezajistilo žádnou stravu při ubytování, po sedmi procentech si pak lidé objednali snídani, polopenzi, plnou penzi a all inclusive.
Nejvíce klíšťové encefalitidy v EU je u nás. Nakazit se ale jde i v Chorvatsku
Na to, abyste chytili nějakou smrtelně nebezpečnou chorobu, ovšem vůbec nemusíte cestovat do exotických států. Stačí vyjít za humna. Jsme totiž zemí, které má nejvyšší výskyt klíšťové encefalitidy v celé EU – dokonce i cizincům, kteří se k nám jedou podívat, bývá silně doporučováno, aby se před odjezdem nechali proti nemoci očkovat. V sousedním Rakousku už si poučení vzali k srdci a alespoň jednou dávkou je tam vakcinováno 90 procent populace. K dalším očkováním, které se mohou hodit při výletech po ČR, jsou virová hepatitida A a B, meningokoková meningitida B či černý kašel u rodičů a prarodičů malých dětí. Velký problém znamená pneumokoková pneumonie, proti níž je očkováno ani ne pět procent Čechů.
„Senioři pak umírají ve velkém na zápal plic poté, co navštíví kvůli nějaké banalitě nemocnici. Drtivá většina seniorů vůbec netuší, že je na to vakcína, protože jim nic praktický lékař neřekl. Když přednáším na univerzitě třetího věku a zeptám se 150 nadšených dědečků a babiček, kdo z nich slyšel o očkování proti zápalu plic, tak to bývá jeden. Vyspělé země mají mnohem větší proočkovanost – nejen proto, že to ročně zachrání stovky životů, ale také proto, že je léčba velmi nákladná,“ konstatuje Rastislav Maďar. Uvádí zároveň, že v současnosti začínají mít odborníci strach také ze záškrtu. Když se totiž v 90. letech přestala dovážet vakcína z Ruska na Ukrajinu, vypukla tam velká epidemie a byly tisíce mrtvých. Kvůli válečnému konfliktu se bohužel přestává očkovat i nyní – a Ukrajinců u nás, jak známo, žijí desítky tisíc.
Stejná očkování, která se hodí v Česku, jsou užitečná i při cestování po Evropě – např. klíšťovou encefalitidu si loni přivezli dva Češi z Chorvatska. Při náročné cestě spojené se stresem, virózou, klimatizací, nespokojeností a dalšími negativními faktory navíc roste riziko nákazy meningokokem B, jehož nosiči je deset procent lidí. Stejné procento dospělých přenáší pneumokoky, jejichž nosiči je navíc 60 procent dětí. Ohrozit tak může nejen bakterie zvenčí, ale i ta, kterou člověk už nějaký čas nosí v sobě. Respirační nemoci se navíc mohou přenášet i na dva metry, takže není problém nakazit se už na palubě letadla.
Nejvíce nemocí si turisté přivezou ze Slovenska
„Statisticky v absolutních počtech je jednou z nejrizikovějších zemí Slovensko. Lidé totiž vyjedou na salaš a dají si nepasterizované sýry, takže si pak přivezou salmonelózu,“ varuje docent Maďar. V Evropě se jde také nakazit nemocemi s exotickými názvy, jako je papatači, viscerální leishmanióza, krymsko-konžská hemoragická horečka (úmrtnost až 30 procent), středomořská či západonilská horečka. Co mají společné? Přenáší je hmyz, takže ochranou proti nim je vhodně vybraný repelent. Do jižní a jihovýchodní Evropy, např. do hor na Balkáně, je pak na místě zvážit očkování proti vzteklině.
Co tedy dodržovat? Lidé by se před cestou měli nechat očkovat proti žloutence, případně do exotických oblastí proti tyfu – zbytek se přizpůsobí podle plánů, zdravotního stavu či lokality. Ideální je přitom navštívit očkovací centrum šest až osm týdnem před odjezdem na dovolenou. Mezi další preventivní opatření patří vyhýbání se syrové zelenině a ovoci, syrovému masu a mořským plodům, nepasterizovaným mléčným výrobkům a ledu, v exotických oblastech pak je na místě nekoupat se ve sladkovodních tocích.
Michaela Koubová
