Letošní epidemie eboly si vyžádala něco přes pět tisíc obětí a vyděsila celý svět. Historické statistiky ukazují, že ve srovnání s černou smrtí nebo španělskou chřipkou je ebola nevýznamná epizoda.
Jen nejstarší zdokumentovaná nákaza, takzvaný athénský mor, zabila mezi lety 429 a 426 před naším letopočtem pětasedmdesát až sto tisíc lidí. Nevíme, o jaký druh nákazy se přesně jednalo, její příznaky ale připomínaly tyfoidní horečku. Zahynula třetina obyvatel megalopole tehdejšího světa Athén. Mezi oběťmi byl i slavný Periklés. A mělo být hůř.
V letech 165 až 180 našeho letopočtu zasáhl římskou říši takzvaný antoninovský mor. Jméno dostal podle rodu Antoninovců, kteří tehdy Římu vládli. Jeden ze zakladatelů lékařské vědy Galénos tuto metlu lidstva popsal velmi důkladně, takže jsme schopni ji pojmenovat. Nejpravděpodobněji se jednalo o nákazu pravými neštovicemi, které podlehl nejen spolucísař Lucius Verus, ale také každý čtvrtý obyvatel Města. Celkem si antoninovský mor vyžádal na pět milionů obětí.
„Strašlivá choroba řádila v Římě i v provinciích a lidé padali jako mouchy,“ píše historik Cassius Dio. „Na jejich tělech se objevovaly boláky, které praskaly a šířily mor dál. Nakažení šíleli. Rozškrabávali si vředy, do kterých se dostávala špína, takže nešťastníkům nakonec hnisalo celé tělo a po městě se šířil strašný puch. Nakonec se choroba nasytila a zmizela na Východě, odkud přišla.“
Anglický historik Edward Gibbon dokázal, že právě tato epidemie podlomila ekonomickou i mravní sílu impéria.
Černá smrt
Historie označovala většinu významných epidemií jako morové, přestože – jak už jsme viděli – se vůbec nemuselo jednat o mor jako takový. Jedna morová epidemie ale zasáhla svět i Evropu s tak brutální a bezbřehou silou, že se pro ni vžilo označení Černá smrt, Černá s velkým písmenem na začátku. Prohnala se v polovině čtrnáctého století a její průběh byl strašný. „Jako dým se mezi nás šíří smrt,“ zapsal si básník a diplomat Francesco Petrarca. Moru podlehla s miliony jiných i jeho Laura de Sades, nesmrtelná a nedosažitelná Beatrice, díky které světová literatura získala slavný Zpěvník.
Černá smrt se zrodila koncem dvacátých let 14. století v mongolské poušti Gobi. Během jediné generace se rozšířila na východ do Číny, kde podle tvrzení kronikářů zemřely během jediného roku dvě třetiny obyvatel. Mongolští kočovníci šířili nákazu podél obchodních cest i na západ. Podle vyprávění námořníků, jež zaznamenal notář Gabriele de Mussi, se kupci z italského města Janova dostali na Krymu do obležení tatarské armády chána Kipčaků jménem Džanibeg. V roce 1346 vypukl mezi tatarskými obléhateli města Kaffy mor. Chán Džanibeg rozkázal těm, kteří přežili, aby těla svých zemřelých druhů nabili do katapultů a vrhali je přes hradby do Kaffy. S mrtvolami Tatarů se mor dostal do města.
Vyděšení Janované se na svých lodích z Krymu stáhli, ale zavlekli s sebou mor do Evropy. Tam se nemoci začalo říkat černá smrt, Výrony krve totiž na těle způsobovaly černé skvrny. Ve velkém hubila lidi nejprve ve velkých přístavních městech a z nich se spolu s kupci šířila podél velkých obchodních stezek.
Epidemie se však neomezila pouze na Evropu. V roce 1347 zahynuly v Konstantinopoli tisíce Byzantinců včetně Andorika, syna císaře Konstantina Čtvrtého. V roce 1348 zemřely asi dvě pětiny obyvatel Káhiry. U vesnice Bilbais v deltě Nilu byly mrtvoly navršeny podél cest do takové výšky, že se za nimi schovávali lupiči přepadávající pocestné. Epidemie se rychle šířila do dalších velkých měst a hustě osídlených oblastí: Asuán, Antiochie, Damašek, Jeruzalém, Tunis a dokonce i do Mekky. Podle odhadu vymřela za pouhý rok jedna třetina lidí v oblastech ovládaných muslimy.
Do Itálie vstoupila smrt koncem roku 1347 v Janově, Messině, Benátkách a Pise. Kronikář zaznamenal hrozivé příběhy o morových lodích, vedených do přístavů polomrtvou posádkou. Mor se záhy rozšířil i do Francie. V Marseille zemřelo padesát procent obyvatel, v Montpellieru přežilo jen sedm ze 140 dominikánských mnichů jednoho z tamních klášterů. V Avignonu poradil slavný chirurg Guy de Chauliac papeži Klimentovi VI., aby se zachránil útěkem. Sám zůstal a nakazil se, po šesti týdnech se ale zázračně uzdravil. Papež přečkal epidemii v Římě. Celou dobu seděl mezi dvěma rozdělanými ohni a vedro bylo tak veliké, že se k němu nedostala žádná z blech, které mor přenášely. Mimochodem – Chauliac byl důvěrným přítelem našeho Karla Čtvrtého a jedním z prvních novodobých lékařů, kteří provedli pitvu.
V roce 1350 obléhala armáda kastilského krále Alfonse XI. Gibraltar. Černá smrt postihla obě strany, Alfonso odmítl opustit své vojáky a to ho stálo život. Stal se jediným z evropských panovníků, který podlehl moru v Evropě. Moru podlehla také manželka francouzského následníka trůnu Bona Lucemburská, sestra Karla IV. Do Anglie se černá smrt dostala v červnu 1348 přes přístav Weymouth spolu s nákladem červeného vína z Bordeaux a rychle se rozšířila na sever. Zdecimovala asi dva miliony Britů, polovinu tehdejšího obyvatelstva. Do českých zemí sice nemoc v r. 1348 pronikla, jako v jedné z mála zemí tehdejší Evropy však nenapáchala větší škodu. Do Německa se mor dostal v červnu 1349, do Skandinávie a severního Skotska následujícího prosince, Rusko bylo zasaženo koncem roku 1350. Pandemie zahubila asi třetinu obyvatel Evropy, ve Skandinávii dokonce dvě třetiny. Historici odhadují, že první vlně epidemie padlo za oběť až pětadvacet milionů lidí. Epidemie řádila obvykle šest měsíců, pak sama od sebe ustala. Po čase se však vracela a hubila další tisíce a miliony obětí. Počet obyvatel se vyrovnal až po sto padesáti letech.
Černá smrt kromě jiných dopadů vyvolala také vlnu eschatologických nálad a všeobecné úzkosti. Strach o spásu duše vedl v důsledku také ke snaze očistit církevní život – počátky husitství tedy můžeme s klidem hledat kdesi v poušti Gobi.
Mor bohužel ani zdaleka nepatří jen do učebnic dějepisu. Aktuálně se znepokojivě šíří na ostrově Madagaskar. Od konce srpna se tam nemocí nakazilo 119 osob a 40 už jich zemřelo. Vzhledem k hustému osídlení v hlavním městě Antananarivu a špatnému stavu tamního zdravotnického systému podle WHO hrozí, že se mor hlavním městem bude rychle šířit. WHO zatím nevydala žádná mimořádná opatření týkající se obchodních nebo cestovních kontaktů s Madagaskarem. Vláda zřídila zvláštní odbornou skupinu, která má situaci řešit. Kde se mor na Madagaskaru vzal nevíme, hrůzu už ale nahání. Pokud by se nákaza dostala z ostrova na pevninu, čelili bychom nebezpečí, proti kterému ebola s nadsázkou připomíná dýchánek nedělní školy (jak vážné by to bylo riziko, je otázkou, neboť původcem je bakterie Yersinia pestis, na kterou by měly „zabírat“dostupná antibiotika – tetracykliny, chloramfenikol, či aminoglykosid – takže pokud by nešlo o nějaké rezistentní kmeny, pravděpodobně by mohl být boj s morem snadnější, než s ebolou, která je virového původu a léky proti ní jsou teprve ve vývoji – viz článek stejného autora zde – poznámka šéfredaktora ZD).
Španělská chřipka
Pandemie srovnatelná s Černou smrtí se neobjevila po dlouhá století. Ne že by se hromadně neumíralo – například v šedesátých letech devatenáctého století si epidemie cholery v Rusku vyžádala okolo milionu obětí. Španělská chřipka ale překonala všechna myslitelná měřítka.
Vše začalo pravděpodobně v březnu 1918 ve vojenském táboře Funston v americkém Kansasu. Tamní kuchař přišel na marodku s typickými příznaky – teplota, bolest v krku, bolest hlavy a svalů. Během dvou dnů hlásilo stejné příznaky 522 lidí, z nichž mnozí navíc trpěli těžkým zápalem plic. Podobně na tom záhy byly i ostatní vojenské základny na východním pobřeží. Během jediného týdne byla chřipka hlášena ze všech amerických států. Oproti klasické chřipce napadala nikoli staré a oslabené lidi, ale zdravé mladé jedince – a také těhotné ženy.
Jak se američtí vojáci se vyloďovali v různých koutech světa, šířili chřipku v Itálii, Velké Británii, Španělsku, Číně a Japonsku. V hustě natěsnaných vojenských základnách se nákaza velmi lehce šířila. Tehdejší lékaři soudili, že jde o plicní formu moru, množily se ale také zvěsti o tom, že příčinou je německé nasazení bakteriologické zbraně.
V Americe se chřipka dočasně stáhla, ale se v srpnu vrátila. Nejdříve se objevila v jednom z nejrušnějších přístavů, Bostonu. To ji pomohlo v rozšíření do dalších oblastí celého světa i po samotných Spojených státech. Řádila v jižní Africe, na Sibiři, dokonce i na odlehlém souostroví Samoa. V mnoha velkých městech španělská chřipka nakazila přes polovinu obyvatel. Zavřely se školy, úřady, obchody. Kvůli přeplněnosti vznikaly provizorní nemocnice, márnice byly přesto přeplněné nebožtíky. Hloubily se hromadné hroby, v domácnostech žili nemocní spolu s mrtvými a umírajícími.
Každý pokus zastavit rozšiřování epidemie ztroskotal. Lidé si nasazovali gázové masky, v některých městech i povinně. Telefonní sluchátka se pravidelně otírala alkoholem, zdroje vod se každou hodinu sterilizovaly paprsky horského slunce, některá města úředně zakázala podávání rukou, kašlání či plivání na ulicích. Lékaři se z beznaděje začali uchylovat k metodám lidového léčitelství, jako byly teplé nebo studené zábaly, zázvorový a skořicový čaj, léky proti bolesti a aspirin. Lidé hledali spásu v pověrách a nechávali si trhat zuby i mandle, ukládali si do oděvů kousky síry či dýchali kouř ze dřeva.
Jen v Americe bylo nahlášeno 550 tisíc úmrtí, mnoho případů se však vůbec nezaznamenalo. Často proto, že nezbyl nikdo, kdo by mrtvé zapsal do knihy. Některé vesnice na americkém středozápadě vymřely do jednoho. Doklady o počtu obětí z rozvojových zemí vůbec neexistují. Celkové počty obětí na celém světě se odhadují na pětasedmdesát až sto milionů obětí, to vše za pouhého půl roku.
Někteří vědci se domnívají, že původ tohoto onemocnění byl v Číně, kde údajně začíná většina chřipkových epidemií. Důvodem je zřejmě fakt, že tu žijí v blízkém kontaktu s lidmi prasata a drůbež. To vytváří ideální podmínky pro nebezpečné mutace změny viru, kdy se mohou vzájemně ovlivňovat viry ptačí a lidské v mezičlánku – ve vepřích domácích. Existuje ale také množství konspiračních teorií, například o tom, že mutaci chřipkového viru roku 1918 vyvolalo očkování proti chřipce. A nebyla by to pořádná konspirace, kdyby za španělskou chřipku neměli moct mimozemšťané.
Faktem je, že pandemie španělské chřipky zůstává nejhroznější masovou nákazou, jakou lidstvo až doposud zažilo. Pokud bychom chtěli sestavit žebříček, pak by vypadal asi následovně.
- Španělská chřipka, 1918 – více než 75 milionů obětí
- HIV/AIDS, od šedesátých let minulého století – více než 30 milionů obětí
- Černá smrt, 1348 až 1350 – asi 25 milionů obětí
- Antoninovský mor, 165 až 180 – asi 5 milionů obětí
- Asijská chřipka, 1968 až 1969 – asi 2 miliony obětí
Žádná z dalších epidemií si nevyžádala víc než milion obětí, celkově vzato je největším nebezpečím pro lidstvo chřipka a její časté mutace – alespoň statisticky. 5741 obětí letošní epidemie eboly představuje tragédii a není účelem této exkurze do světa epidemií a pandemií ji jakkoliv snižovat. Občas si ale není od věci připomenout, že i když je zle, hůř už bylo. Koneckonců – kolikrát si to můžeme říct?
Ondřej Fér
